Nic nebalím. Zpověď Jaroslava Dvořáka o druhé lize i promarněné šanci
Foto: Petr Čepek, hokejnp.cz
Byl součástí doposud jediného českého vítězství na Memoriálu Ivana Hlinky v roce 2016. Hned poté, ještě jako sedmnáctiletý, debutoval v extralize, ve které zapsal 29 startů. Řeč je o dvaadvacetiletém hradeckém odchovanci Jaroslavu Dvořákovi, který v současnosti nastupuje v druholigové Nové Pace. Párkrát se objevil také v dresu prvoligového Kolína. A stále sní o cestě nahoru.
Ročník 1999 je v posledních letech vůbec tím nejúspěšnějším, co se českého hokeje týče. Kupříkladu útočník Filip Chytil už pátým rokem válí v Madison Square Garden za New York Rangers. Jeho spoluhráč z útoku ze zlatého Memoriálu Ivana Hlinky Jaroslav Dvořák mezitím objíždí s Novou Pakou druholigové zimáky v Bílině nebo Jablonci.
„Je to trochu srandovní. Vybavuju si, že na Hlinkovi jsem hrál ve čtvrté lajně právě s Filipem Chytilem. A on je teď v New Yorku. Někdy se to tak stane, že hráč hned vyletí a najednou se všechno otočí. Lidi vás berou jinak, chovají se k vám jinak,“ svěřuje se Dvořák.
Ten byl po Filipu Hronkovi a Radovanu Pavlíkovi třetím „košíkářem“ v Hradci Králové, extraligu začal hrát krátce právě po zlatém Hlinkově memoriálu. „V tu chvíli jsem to ale ani nevnímal. Byla pro mě celkem škoda, že Hradec chtěl hrozně moc titul, a tak hodně nakupoval.“
Po debutu mezi tuzemskou elitou Dvořák nastupoval kromě královéhradeckého áčka také za tamní juniorku a prvoligové Litoměřice. Více hrál zápasy, než aby trénoval. „Ale to mi vůbec nevadilo, sice jsem byl všude a nikde, ale hrál hodně zápasů,“ říká.
„Je to trochu srandovní. Vybavuju si, že na Hlinkovi jsem hrál ve čtvrté lajně s Filipem Chytilem. A on je teď v New Yorku.“
Nakonec však bývalý mládežnický reprezentant skončil ve druhé lize, zpět nahoru se škrábe z Nové Paky, kde má zatím na kontě více než bod na zápas. A v posledním utkání proti Bílině se dokonce blýskl pěti kanadskými body, za hattrick a dvě nahrávky. A to i přesto, že jeho tým šel do zápasu pouze ve dvanácti lidech.
Kdy vlastně začaly vaše lapálie při cestě z extraligy až do druhé ligy?
Zlomilo se to před dvěma lety v létě, kdy jsem normálně trénoval v Hradci s áčkem. A měl šanci zůstat. Tehdejší nový sportovní manažer Bednář si to ale vzal trošku do svých rukou a budoval kádr. Takže pro mě nebylo místo. Poté mi říkali, že mi shání něco v první lize. Řešil se Chomutov, Slavia, Přerov, ale to až někdy na konci srpna, když už jsou týmy většinou hotové na novou sezónu. Nakonec jsem šel na čtrnáct dní do Litoměřic, kde mě také chtěli. Trenér mě dokonce ujišťoval, že tam budu, že se jen dohodnou na podmínkách, takže jsem si tak trochu oddychl.
Ale ani Litoměřice nakonec nedopadly…
Dařilo se mi tam, odehrál jsem dokonce dva přípravné zápasy. Ale najednou mi bylo řečeno, že pro mě není místo, že starších hráčů už mají moc, a že chtějí mít také dvě lajny mladých. Takže jsem se musel sbalit a jít. No a samozřejmě jsem neměl kam. Tušil jsem, že mě Hradec bude chtít narvat do Vrchlabí, takže jsem skončil tam. A od té chvíle se to se mnou nějakým způsobem veze.
„Zlomilo se to před dvěma lety v létě, kdy jsem normálně trénoval v Hradci s áčkem. A měl šanci zůstat. Tehdejší nový sportovní manažer Bednář si to ale vzal trošku do svých rukou a budoval kádr. Takže pro mě nebylo místo.“
Ale ani ve Vrchlabí to nebylo růžové, že? Navíc tam místo mladých hráli Jaroslav Bednář a další…
V Hradci chtěli, aby se tam udělala Chance liga, a tak tam jezdil hrát i tehdejší sportovní manažer Bednář. Já tam ale po příchodu nehrál, což byla další věc. Přišel jsem poprvé do druhé ligy a ani v té jsem nenastupoval. Tak jsem se nakonec stěhoval ještě do Paky a poté přišel covid. Všechno na nic. Ale co se má stát, stane se. Určitě z toho nesmutním a beru to tak, jak to je. Chci říct, že mi rozhodně nikdo z trenérů neublížil.
A jak jste si tedy vlastně sehnal angažmá v Nové Pace?
Přišel jsem do Vrchlabí na přelomu předloňského srpna a září, takže už bylo rozhodnuté, kdo bude hrát. Moc jsem nenastupoval, což pro mě bylo blbé, když jsem přišel do druhé ligy z vyšší soutěže. Potřeboval jsem hlavně hrát, takže jsem se rozhodl, že půjdu kousek vedle do Nové Paky. Znal jsem tam pár kluků a také trenéra Půlpána. Přesunul jsem se tam na nějakých čtrnáct zápasů. V lednu mi pak ještě volali z Vrchlabí, že mě chtějí na play off, protože se mi dařilo. No ale pak přišel covid a bylo po hokeji.
„Druhá liga je samozřejmě něco jiného než Chance liga. O to více teď, když padají čtyři týmy.“
A jak se vám v Nové Pace líbí? Navíc vám začala naskakovat i hromada kanadských bodů…
Když jsem do Paky před dvěma roky přišel, tak se mi tam hned zalíbilo. Všechno bylo parádní. I co se týče zázemí a stadionu, navíc se mi začalo i dařit. S klukama jsem se znal a celkově jsem si tam rád chodil zahrát. Hokej mě začal mnohem více bavit. Na to, že je tam druhá liga a není to tak známé město, tak je tam také skvělá atmosféra, lid chodí ve velkém.
V letošní sezoně jste si vyzkoušel i prvoligový hokej v Kolíně. Předtím jste nastupoval v rámci projektu Dukla za Litoměřice. Jak byste porovnal druhou a třetí nejvyšší soutěž?
Druhá liga je samozřejmě něco jiného než Chance liga. O to více teď, když padají čtyři týmy. Za mě je Chance liga nyní mnohem těžší soutěž, než byla před dvěma roky, kdy padal jeden tým. Zápasy jsou hodně vyrovnané, týmy se soustředí více na taktiku, takže se to srovnávat úplně nedá. Ale možná některé zápasy s top týmy druholigových skupin, jako Letňany nebo Dvůr Králové, jsou Chance lize zpřed dvou let celkem podobné. Navíc druhá liga je pořád poloprofesionální soutěž, musí mít nějakou kvalitu.
Foto: Martin Voltr
Vás v kariéře celkem dost zabrzdily vynucené pauzy kvůli koronaviru. Jak jste trávil čas bez hokeje?
Když nám ukončili sezonu, tak jsem začal tátovi chodit pomáhat do práce. Do toho jsem s kamarádem, který má takový umělý led, trénoval. Taky jsme se snažili i posilovat. Prostě jsem se nějak udržoval.
Říkáte, že jste chodil k tátovi do práce. Co jste tedy dělal?
Taťka má bazar, kde prodává auta. Takže jsem mu různě pomáhal. Zkrátka jsem dělal věci, které se mu už nechtějí, když už se s nimi musí dělat několik let každý den.
Taky jste to loni zkoušel v prvoligovém Přerově. Víte, proč to tam nakonec nevyšlo?
V Přerově jsem byl od začátku suché přípravy, trénoval jsem tam celou dobu až do konce srpna. Jenže se pořád řešilo, jestli se Chance liga uzavře, nebo ne. Jeden den už jsem byl prakticky dohodnutý na podmínkách a druhý den to najednou celé spadlo. Když se nesestupovalo, tak posilování pro kluby v Chance lize nedávalo takový smysl. Hrálo se více na odchovance a mladé hráče z juniorky. A tak jsem se vrátil zpátky do Paky.
Zlatý Hlinkův memoriál? Navždy si ho budu pamatovat
Pojďme na trochu veselejší téma. Jak pamatujete zlatý Memoriál Ivana Hlinky v roce 2016?
Velký zážitek, který si budu navždycky pamatovat. Bylo to parádní a ten tým, který jsme měli? Fantazie. Náš ročník sice dostal přímo na turnaj nového trenéra, takže jsme měli měsíc nebo dva, abychom se s Václavem Varaďou seznámili. Ale i tak nás dokázal neskutečně nabudit na zápasy, navíc jsme se semkli jako tým. Všechno do sebe zapadlo. Zažili jsme taky poprvé nějaké diváky a všichni nám fandili. Krása.
A jak vzpomínáte na dnes již slavné spoluhráče, kteří válí v NHL – Martina Nečase nebo Filipa Chytila?
Vybavuju si, že na Hlinkovi jsem hrál ve čtvrté lajně právě s Filipem Chytilem, sice jsme neměli tolik času na ledě, ale hráli jsme spolu. A teď je v New Yorku, to je trochu srandovní. Někdy se to tak stane, že hráč hned vyletí a najednou se všechno otočí. Lidi vás berou jinak, chovají se k vám jinak.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
V extralize po zlatém Memoriálu naskakovali s košíkem Nečas, Zadina, Kaut nebo Chytil. Ale také vy.
To bylo parádní, v tu chvíli jsem to ale ani nevnímal. Byla pro mě celkem škoda, že Hradec chtěl hrozně moc titul, a tak nakupoval hodně hráčů. Pro mě, jako mladého hokejistu, byla škoda, že jsem tolik nehrál. A prostě to nevyšlo. Ale zkušenost to byla parádní, byl jsem za to fakt moc vděčný.
Hodně se v té době řešilo, jestli jsou pro mladíky lepší zámořské juniorky, nebo česká extraliga. Neřešil jste podobné dilema?
Měl jsem možnost jít do USHL, americké juniorky, ale bylo to trošku blbé v tom, že jsem se měl ze dne na den rozhodnout. Do toho mě pochopitelně tlačil Hradec a sliboval, že budu hrát v áčku. Že mě chtějí a potřebují. Rozhodl jsem se zůstat. Ale kdybych to mohl vrátit zpátky, tak bych šel určitě do Ameriky. I kvůli jazyku, abych se naučil perfektně anglicky. Člověk se pak mohl vrátit vždycky… Takže jsem to trochu promarnil. Navíc tým, do kterého jsem měl jít, skončil ten rok druhý. Ale rozhodně se nelituju, beru to tak, jak to je.
Můžete se motivovat i příklady hráčů, kteří se do extraligy dostali až později…
Jojo, přesně. Rozhodně to nebalím, do pár let se budu ještě určitě soustředit na hokej. Vždycky je šance, spousta hráčů vyletí až v pozdějším věku. Nespoléhám na to, snažím se dostat nahoru teďka. Ale chci se vrátit zpátky.
Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz
V létě jste si nakonec i vybojoval místo v Kolíně. Jak tahle příležitost vznikla?
Zavolal mi Tomáš Martinec s tím, že mi chce dát šanci, abych šel do Kolína a ukázal se. Byl jsem moc rád, že mi zavolal, takže jsem to okamžitě vzal, a nakonec dostal smlouvu. Teď už je to jen na mně.
Zatím jste naskočil do deseti zápasů, ale moc prostoru nedostáváte. Ani záporných deset bodů nevypadá hezky.
Nechci se vymlouvat, ale na některé mínusy jsem měl i smůlu. A na úkor času na ledě jsem si domluvil, že můžu nastupovat v Pace. Když nehraju v Kolíně, tak jezdím tam, což je pro mě důležité. Protože čtyři minuty v Kolíně jsou nic, v Pace jich mám třeba i třicet, což je pak zkrátka rozdíl. Ale je to dané tím tlakem a hrozbou sestupu. Myslím si, že o to se bude rvát do posledního zápasu. A Kolín rozhodně nemá tým na sestup.
A co vaše cíle do budoucna?
Prioritou je udržet se v Chance lize a hrát stabilně třeba třetí lajnu, což mi bylo také před sezonou trochu přislíbeno. Ale nevyšlo to, zatím jsem měl jen jeden zápas nad deset minut. Budu se snažit dál se dostat zpátky.
Share on Facebook
