Zatnul zuby a poctil tátu. Czuczman o NHL: Nevzdal bych to. Dřinu mu ukázal Čech
Kevin Czuczman
|
Foto: Markéta Křížová, hc-kometa.cz
Z univerzity až do NHL. Kanadský obránce Kevin Czuczman poprvé poznával nejslavnější hokejovou scénu ve svých třiadvaceti, před zhruba devíti lety si ho z NCAA vytáhli skauti New York Islanders. A dál? Zakrátko žuchl na farmu, ze které se k dalšímu povolání nahoru přes tři organizace propachtil až v roce 2021. Jako relativně čerstvý třicátník.
Od loňského léta pokračuje inspirativní příběh defenzivního čahouna v Evropě. Po roční epizodě ve finském Ilvesu se usadil pod Krušnými horami, kde hájí černožluté barvy Litvínova.
Pohltila vás během uplynulých týdnů vánoční atmosféra?
Jo, s manželkou jsme vyrazili na trhy do Prahy i do Drážďan. Zejména v tomhle období je to v okolí krásné. Ale celý rok se tady cítíme fajn.
Hráči ze zámoří si často libují, že můžou podrobněji prozkoumat Evropu…
Je to super. Úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí ze Severní Ameriky. Poznávat místní kulturu a historii je pro mě opravdu fascinující.
„Poznávat místní kulturu a historii je pro mě opravdu fascinující.“
Vánoční trhy jsou ale čistě evropská tradice, ne?
Určitě doma nemáme tak velké, spíš jen malinké. V Drážďanech to bylo opravdu obrovské… (usmívá se) Ale užili jsme si to. V Kanadě ani Spojených státech takové věci nejsou běžné.
Do Německa to máte opravdu kousek, co další země?
V létě jsme nakrátko vycestovali do Švýcarska a Rakouska. Jinak jsme hlavně v Česku a Německu.
Jak vaše manželka zvládá život s profesionálním hokejistou? Přece jen to většinou obnáší hodně cestování a tak...
Ona vlastně létá tam a zpátky mezi Českem a Torontem. Má svou vlastní pracovní kariéru, ve které se jí vede dobře. Snažíme se, aby to fungovalo. Někdy je to těžké, ale vždycky se na sebe moc těšíme.
Mimochodem, už jste si v Litvínově našel oblíbenou kavárnu? Pro klubový web jste říkal, že to bude jedna z vašich prvních starostí.
(směje se) Rozhodně. Rád chodím do CAFÉ CASSIS nebo Mezikafé, to je kousek nahoře v Meziboří. A samozřejmě taky do Sokolovny…
„V Česku pivo točíte jinak, vždycky má nahoře pořádnou pěnu.“
Na české pivo?
Přesně tak, je skvělé. V Česku ho točíte jinak, vždycky má nahoře pořádnou pěnu. To je zajímavé, u nás nebývá skoro žádná.
Když srovnáte Litvínov a Toronto... Ruku na srdce, není to trochu kulturní šok?
Ani ne. Teď sice bydlím v Torontu, ale do devatenácti let jsem vyrůstal v menším městě. Žije tam asi sedm tisíc lidí, takže je opravdu malé. V Litvínově se mi líbí. Je tady velký klid, vyhovuje mi to. Navíc tady jsou milí lidé, skvělí fanoušci i hokej… Nemůžu si na nic stěžovat, ještě to mám kousek do přírody.
Chápu. Ale zase – minulou sezonu jste působil v Tampere, kde postavili jednu z nejmodernějších arén v Evropě. A teď spolu sedíme v ikonickém stadionu Ivana Hlinky. Velký kontrast, co myslíte?
Fakt to pro mě není zas takový rozdíl. Minulý rok jsem si zahrál v krásné aréně, zázemí tam bylo skvělé, ale mně se vážně zalíbila atmosféra litvínovské haly. Dýchne tady na vás historie, podle mě je to speciální místo. Možná to pro vás zní trochu divně… Ale když hrajete zápas, tak ať už je to NHL, AHL nebo nějaká evropská liga, tak se soustředíte jen na hru. Nepřikládáte velkou pozornost fanouškům a stadionu. Já to mám takhle, ostatní kluci by vám možná řekli něco jiného. Snažím se vnímat jen hokej.
Litvínovský kotel za to každopádně umí vzít...
(přikývne) Jo, jednoznačně. Když spustí, tak hned cítíte tu energii. Je skvělé být toho součástí.
„Pořád chci hrát na top levelu, takže mi extraliga dávala smysl.“
Co vás vlastně přesvědčilo k podpisu na severu Čech?
Kolem a kolem to pro mě byla vhodná volba – máme tady dobrý tým, trenéry… To pro mě bylo taky dost důležité. Hovořil jsem s hodně lidmi, kteří se v extralize objevili, a všichni mi říkali, že je to těžká soutěž. Pořád chci hrát na top levelu, takže mi to dávalo smysl.
Ještě mě napadá k Torontu, chodil jste jako malý na zápasy Maple Leafs?
Vstupenky byly vždycky strašně drahé. (usměje se) Navíc jsme bydleli o trochu blíž k Detroitu a Buffalu, takže když Toronto hrálo tam, tak jsme jezdili do Spojených států. Vybavuju si, jak za Leafs hráli Robert Reichel, Tomáš Kaberle, Pavel Kubina… Organizací prošlo dost skvělých hráčů z Česka. Teď už fandím spíš kámošům, co pořád hrají NHL. Ale pořád je to můj oblíbený tým z dětství.
V mládí jste obdivoval taky Scotta Niedermayera, že? Podle něho nosíte na dresu číslo 27.
Jasně. Hlavně kvůli tomu, jaký to byl profesionál. Vždycky působil tak klidně, skvěle bruslil, ostatní hráči k němu vzhlíželi. Taky často reprezentoval, měl úroveň. Hrozně jsem si ho vážil a chtěl být jako on.
Když jste v roce 2014 vkročil do NHL, tak jste se v New Yorku krátce potkal s českým obráncem Radkem Martínkem. Pamatujete si na něj?
Samozřejmě, neskutečný profesionál. Byl to jeden z prvních kluků, které jsem potkal na Long Islandu. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak tvrdě maká. Pořád byl ve fantastické formě, absolutní mašina. On mi svým způsobem ukázal, co to znamená dřít na úrovni NHL. Hodně kluků do ligy přijde lehce naivní. Myslí si: Jo, dokázal jsem to, teď si můžu orazit… On mě hned v prvních pár týdnech naučil, že teď přichází čas začít pořádně pracovat. Jsem moc rád, že jsem měl možnost ho potkat takhle brzy.
„Radek Martínek mi svým způsobem ukázal, co to znamená dřít na úrovni NHL.“
Bylo dostat se do ligy vždy vaším ultimátním snem? Draftem jste nikdy neprošel, tehdy jste zaujal zástupce Islanders v univerzitní NCAA.
Určitě. Myslím, že to je sen každého kluka v Kanadě. Jsem hrdý na to, že se mi to podařilo. Zvlášť kvůli tomu, že to často nevypadalo příliš nadějně. Snažil jsem se pořád makat, sešlo se hodně věcí… Jsem opravdu vděčný za lidi, které jsem na své cestě potkal. Nebylo to jen o mně, ale o rodině, komunitě, trenérech a spoluhráčích.
Asi taky o tom, aby vám vůbec někdo dal šanci, ne? Hodně talentovaných kluků zůstane před branami NHL.
Jasně, sám jsem prožil celkem zajímavou cestu. Po mém debutu v lize mi trvalo sedm let, než jsem se tam zase vrátil. Zůstávat na farmě v AHL je leckdy náročné, hodně vás to zocelí a naučí pracovat. Když mě pak povolali nahoru, tak to pro mě bylo opravdu speciální. Jsem za to neskutečně šťastný, ponesu si to až do konce života.
Nepřemýšlel jste někdy, že to vzdáte?
Ani ne, tohle jsem měl vždycky v sobě. Před čtyřmi lety jsem ztratil svého tátu a bylo to pro mě strašně těžké, protože jsme v tom vždycky byli spolu, v mnoha ohledech mi strašně pomohl… Takže mě nikdy ani nenapadlo, že bych to vzdal. Jen už to bylo takové jiné, byl jsem v tom sám. Víte, jak to myslím? Přišel jsem o svého nejbližšího kamaráda. I tak jsem chtěl jít dál, protože mě tak rodiče vychovali. Zatnul jsem zuby se a šel dál, vždycky jsem to měl takhle.
A necelé tři roky zpátky dvakrát naskočil v dresu Pittsburghu...
(skočí do řeči) Vlastně to bylo v den, kdy by měl táta narozeniny. To pro mě bylo opravdu výjimečné. Stalo se tolik zvláštních věcí… Vím, že se na to někde díval a dál dívá. Všechno to dělám jako poctu pro něj.
„Vím, že se na to táta někde díval a dál dívá. Všechno to dělám jako poctu pro něj.“
Jaké pro vás bylo sedět v kabině se Sidneym Crosbym?
Nemám úplně rád spojení „perfektní člověk“, ale… Ono se zdá, že všechno dělá správně. Jak se chová k ostatním, jak pracuje na ledě, všechno. Kdybyste se díval na kempu na jakýkoliv trénink, tak to působilo, jako by právě bojoval o místo v týmu. Vždycky fakt neuvěřitelně makal, každé cvičení dojel do konce. Na ledě je to pochopitelně jeden z elitních hráčů své generace, ale zároveň jeden z nejpracovitějších kluků, co jsem kdy viděl. Navíc k nám byl vždycky tak vstřícný, ke každému jednomu z nás. Má kolem sebe takovou auru, všechny dokáže spojit.
Stejný pocit jsem měl z trenéra Mikea Sullivana, když jsem ho v zámoří jednou poslouchal jen na tiskové konferenci. Pittsburgh ale tenkrát vysoko prohrál s Rangers, to z něho šel docela strach.
(usměje se) Jo, má celkem mohutný hlas. Ale na druhou stranu taky měkkou stránku, na hráčích mu hodně záleží. Podle mě je to jeden z důvodů, proč je v Pittsburghu tak úspěšný. Začíná to s ním, Sidem a jádrem, jaké tam mají. Jak jsem říkal, starají se o lidský element hráčů, kvůli tomu se podle mě drží nahoře. Nemám rád pojem „kultura“, ale tady něco takového opravdu dokázali vybudovat.
Podobně o klubu v minulosti mluvil třeba Radim Zohorna. Dokonce vyprávěl, že se ho Crosby vyptával na rodinu, Česko...
Je úžasné, jak dobře chce znát své spoluhráče. Přidává do hokeje lidský element, zajímá se o všechny. Nezáleží na tom, jestli jste sedmý bek, třetí gólman nebo Jevgenij Malkin. Ke všem přistupoval naprosto stejně. Můžeme se bavit o tom, jaký je hokejista, ale podle mě je to dokonce ještě lepší člověk.
Na závěr zpět k Litvínovu... Jak je na tom vaše čeština, bojujete s ní?
Myslím, že se zlepšuju. Snažím se zachytit hlavně výrazy, které se mi hodí v každodenním životě. Jako první hokejový slang, pak abych si uměl nakoupit a objednat v restauraci.
„Nebudu lhát, někdy je to těžké, hlavně s těmi vašimi ž, č, ř…“
Takže je to lehčí šprtání než finština?
Rozhodně. Moje žena pochází z Chorvatska, umí jazyk, to mi hodně pomáhá. Docela dost slovíček se mi zdá podobných, na začátku mi to trochu pomohlo. Nebudu lhát, někdy je to těžké, hlavně s těmi vašimi ž, č, ř… (usměje se)
Probíhající ročník můžeme z pohledu Vervy rozdělit na dvě části. Dovedete si vysvětlit, proč týmu postupně trochu došel dech?
Podle mě je to normální. Samozřejmě nechcete moc prohrávat, ale když se vám na začátku takhle daří, tak se na to pak díváte a porovnáváte to. Je důležité, že si tím procházíme, nevzdáváme se, semkli jsme se a hledáme cestu. Ukazuje to hodně o tom, jakého charakteru je náš tým. Z dlouhodobého hlediska nám to pomůže, poučíme se z toho a dál porosteme. Když pak třeba budeme hrát těžký zápas play off, tak to pro nás bude výhoda. Budeme vědět, jak reagovat.
Z tribuny se mi ale zdá, že vaše výkony zápas od zápasu rostou. Vnímáte to taky tak?
Cítím se pořád lépe. Když přijdu do nové soutěže, tak mi to vždycky chvíli trvá, než se mi podaří zadaptovat na jiný styl. Trenéři s námi ale skvěle pracují, to je důležité. Občas máte chuť na ledě trochu freestylovat, to je přesně moment, kdy vás drží na uzdě. Hlavně David Kočí, s mojí hrou mi hodně pomohl.
Share on Facebook
