Podpora, nebo rivalita? Od všeho kousek, culí se sourozenci Plosovi
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Sourozeneckých případů, kdy se mladší sestra dostala k hokeji díky staršímu bratrovi, najdete po republice spousty. Už o dost méně je takových dvojic, ve kterých to oba dotáhli do reprezentace. Patří mezi ně Lukáš a Tereza Plosovi z Liberce.
Lukáš už má ve sbírce mistrovský titul s libereckým dorostem i zlato z mistrovství Evropy v inline hokeji, Tereza zase dvě zlaté medaile z rychlobruslení na domácí Olympiádě dětí a mládeže. Přes letní přípravu hrají společně právě inline, jinou příležitost stát vedle sebe v soutěžních utkáních nemají.
Jak už to chodí, každý si musí razit svou vlastní cestu. Ale na těch se vzájemně podporují, jak jen to jde.
Jak jste vůbec s hokejem začínali?
Lukáš: Já jsem začínal bruslit už ve třech letech a od čtyř let jsem začínal s hokejem. Úplně na začátku jsme v Litoměřicích trénovali společně 2004ky, 2003ky a 2002ky, protože víc hráčů nebylo. S nimi jsem hrál několik let, až do přechodu na velký hokej.
Takže jste z Litoměřic? Kdy jste se přestěhovali do Liberce?
L: Tři roky zpátky. Jednak to bylo hlavně kvůli hokeji, ale i kvůli škole. Máma chtěla, abychom měli lepší školy.
Terezo, co vy?
Tereza: Já jsem prostě chtěla být stejná jako on, takže jsem s ním začínala trénovat, to bylo tak ve třech. Taky jsem začínala s 2004kami, ale nehrála jsem zápasy. Pak asi když jsem šla do první třídy, začala jsem hrát s 2006kami, se svojí kategorií. To už jsem hrála i zápasy.
Měli jste v rodině nějaké hokejisty?
L: Táta jako malý hrál hokej. Ale protože měl hovado trenéra, který ho zazdil, tak šel na fotbal. A ten hrál několik let.
Terko, jak se rodiče tvářili na to, že jako dívka budete hrát hokej?
T: Já jsem jezdila na všechny zápasy s tímhle loupákem (směje se). Brali to asi úplně normálně. Nikdy jsem se jich na to neptala... Mě to bavilo. A když mě to bavilo, rodiče byli šťastní, já jsem byla šťastná a život byl skvělý (usmívá se).
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jaký vztah mezi sebou máte? Je tam víc podpory, nebo víc rivality?
T: Od všeho kousek.
L: Přesně tak. Je tam všechno. Když máme zápas, tak se hecujeme, kdo dá víc gólů a asistencí a kdo vyhraje.
T: Ale vzájemně se podporujeme.
L: A přejeme tomu druhému, když se mu něco povede.
Máte vůbec čas vidět svoje zápasy?
T: Já na jeho zápasy chodím, to on na mě kašle (směje se).
L: To je pravda. Mě to hrozně nebaví.
T: Já spíš chodím koukat na jeho spoluhráče (směje se).
Lukáši, hrajete v ambiciózní organizaci, která dlouhodobě patří do české špičky. Věříte, že je pro váš růst tím pravým místem?
L: Určitě, protože máme skvělé zázemí a skvělé trenéry, kteří s námi chtějí pracovat.
Když si vybavíte ty dvě sezony v dorostu, tak kromě závěru té uplynulé na ně máte jedině pozitivní vzpomínky?
L: Určitě. Hrozně mě to tady posunulo. Trenéři se nám fakt věnují a co nám chybí, tak to s námi pilují. Za ty dva roky jsem se obrovsky posunul.
Ve sbírce máte i mistrovský titul...
L: Play off bylo skvělé, ale na finálovém turnaji jsem se bohužel nevešel do sestavy. Ale i tak to byl skvělý zážitek, být tam s klukama, co to odehráli.
Letos už budete v dorostu dorazový ročník. Chtěl byste se podívat i do juniorky?
L: Rozhodě se o to chci pokusit, zahrát si aspoň pár zápasů v juniorce, abych tam později mohl začít hrát i základ.
Patříte do širšího reprezentačního kádru a v lednu jste měl první dva starty za šestnáctku proti Slovákům. Jak na ně vzpomínáte?
L: Bylo to dobré, ale cítím, že se mi ty dva zápasy vůbec nepovedly. Bylo to prostě poprvé a z mé strany takové... Bál jsem se udělat chybu.
Terko, vy jste přesně v těch dnech soutěžila v rychlobruslení na Olympiádě dětí a mládeže, kde jste získala dvě zlaté medaile. Berete to jako svůj největší úspěch?
T: Asi zatím jo. Hodně velký úspěch bylo, i když jsme v inline hokeji vyhráli mistrovství republiky. Ale individuálně to je jasné.
Evidentně to značí vaši hlavní přednost.
T: Tak ty ruce tam nejsou, že jo (směje se).
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Nepřemýšlela jste...
T: Nepřemýšlela.
...nad rychlobruslením?
T: Fakt ne. Mě totiž baví týmové sporty, individuální mě nebaví. Hodně lidí mi říkalo, že jsem spíš atletka, ale mě prostě nebaví bojovat jenom za sebe. Chybí mi tam k tomu ten tým. Já vyhraju a ostatní prohrajou. I na tom rychlobruslení: Holky, co prohrály, brečely. A mně to přišlo takové blbé, že kvůli mně brečí. V hokeji to vyhrajem všichni s těmi kamarády.
Vynikala jste v bruslení odmalička? Nebo z čeho to pramení?
T: Tatínek mě učil bruslit, to je ten základ, že jo (směje se). Já jsem se na olympiádu dostala, protože víc holek v Libereckém kraji není. Berou hokejistky, protože krasobruslařky nejsou tak rychlé. Jedna tam skončila třetí, jinak jsme byly hokejistky.
Vy jste už předloni nakoukla do reprezentační osmnáctky a loni jste absolvovala několik akcí s šestnáctkou, kde vám to docela šlo. Jak se vám v národním týmu líbí?
T: Tam je to prostě úplně mega super. S holkama je tam mega dobrá parta a vždycky na to vzpomínám v dobrém. Pokaždé přijedu domů a všechno vyprávím rodičům, protože tam je fakt neskutečná sranda. Holky říkaly, že ten předchozí rok, když tam byly 2003ky, to nebylo takové jako teď, když tam byly 2004ky nejstarší. Našla jsem si tam i jednu z nejlepších kamarádek za tuhle sezonu, Terku Pištěkovou, a za to jsem strašně ráda. Je hrozně dobrá v hokeji a hrozně dobrá kamarádka.
Muselo vás hodně mrzet, že zrušili mistrovství Evropy, když jste na olympiádu do Švýcarska kvůli věku jet nemohla.
T: Doufala jsem, že se tam dostanu. Neměla jsem moc velké šance, protože jsem tam byla úplně nejmladší, kromě Viki Jílkové. Byly jsme tam jenom dvě 2006ky, já a Šapy (Adéla Šapovalivová). Doufala jsem, že se někde v tom seznamu objevím, ale když to zrušili, tak snad to vyjde příští rok.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jaké máte oba hokejové cíle?
L: Já bych se určitě chtěl hokejem jednou živit, tak abych po zbytek života už měl všechno obstaráno. Je mi jedno, kde to bude. Ale abych se živil něčím, co mě baví, a nemusel dřít do konce života někde ve fabrice.
T: Já bych chtěla na střední školu někam do Finska nebo Švédska, protože tady v Česku to nemá takovou úroveň jako v zahraničí. Taky bych se tím jednou chtěla živit. Je to malá pravděpodobnost, protože holky nedostávají takový plat, ale taky mě to baví a chtěla bych to dělat co nejdéle.
Uvažujete o zámořské univerzitě? Byla by to pro vás cesta, skloubit hokej s dobrým vzděláním?
T: Určitě jo. Taky se učím hodně anglicky, abych se tam dorozuměla. A když to nevyjde, tak to nevyjde, zkusím to někdy jindy, nebo si mě někdo všimne. Anebo budu hrát za Lomnici (směje se).
Lukáši, co vy a zahraničí? Mezi vrstevníky už máte řadu hráčů, co to odešli zkusit jinam.
L: Já chci být zatím v Tygrech, protože ten klub mi přidal nejvíc. Minimálně dokud si mě nevšimne fakt nějaký dobrý tým, tak bych tady chtěl vydržet co nejdéle.
Chápu. Vidíte tam ten dobrý průchod do seniorského hokeje.
L: Přesně tak. A baví mě ten hokej, líbí se mi styl týmu, jak to chceme hrát. Chceme hrát pěkný hokej.
Foto: Martin Voltr
A ještě se vás musím zeptat na hokejové vzory.
T: Můj hokejový vzor byl vždycky můj bratr, protože jsem prostě chtěla být lepší než on. Úplně odmalička a úplně ve všem. Za posledních pár let mi došlo, že už to asi nepůjde (usmívá se). Je to ale můj vzor.
Ale máte víc reprezentačních startů.
T: No přesně! Ale tak holky to mají jednodušší.
Já vím. Máte i nějakou oblíbenou hokejistku z reprezentačního áčka, nebo třeba z jiných zemí?
T: Moc nemám. Jedině možná Alenu Mills, to je kapitánka. Ale já moc nejsem na takové vzory. Já mám vždycky vzor vedle sebe v pokoji.
A vy, Lukáši?
L: Já určitě Crosbyho, kvůli tomu, jak dobře umí číst hru. A teď díky té poslední sezoně Davida Pastrňáka, díky neskutečné střele, co on má.
Share on Facebook
