Osudové Nagano? Hejduk o stárnutí, euforii i Rusech na olympiádě
Foto: Twitter HC Dynamo Pardubice
Na Turnaji století odehrál sice jen tři zápasy, ale právě ty nejdůležitější. Naskočil totiž do play off a nakonec byl i u zlatého gólu ve finále. Dvaadvacetiletý Milan Hejduk byl tehdy označován za benjamínka týmu, zlatého Nagano ho odrazilo k velké kariéře v NHL a po letech tak s radostí vzpomíná na historické momenty.
„Je to nostalgie. Čas hodně letí, takže je super vidět po dlouhé všechny ty kluky. Dneska si to užijeme,“ těšil se do O2 areny na akci k výročí 25 let.
Rozhovorů moc nedává, dlouhodobě žije v zámoří a do Česka se vrací jen na léto. Teď udělal výjimku.
„V úterý jsme byli na oslavě sto let pardubického hokeje, dostal jsem se tam do velkého hokeje, do extraligy a pak do národního mužstva a NHL… Takže jsem teď rád spojil obě akce,“ vyprávěl Hejduk před Zápasem legend.
Vypadáte ve formě, jak se udržujete po kariéře?
Chodím se starými pány na led jednou týdně, abych se sklouznul, vypotil a udělal si žízeň. (usmívá se)
Stárnutí na vás ovšem moc znát není.
Akorát ta kondice chybí. Člověk přijede na střídačku a už dýchá jak parní válec. (směje se)
„Vzali tam mě jako mladého kluka, ale upřímně? Ani bych si nemyslel, že vůbec budu v širším výběru.
Ještě jako mladý jste v sezoně 1997/98 v extralize sbíral skoro bod na zápas. Očekával jste nominaci na historickou olympiádu, kde mohly poprvé startovat i hvězdy z NHL?
Bylo to pro mě obrovské překvapení. Sám sebe bych tam asi ani nevzal. V té době měl trenér našeho nároďáku na výběr spoustu velmi kvalitních hokejistů z NHL. Nakonec tu nominaci tvořila polovina z NHL a polovina z Evropy, takže nakonec jelo i pár hráčů z extraligy. Já jsem tam jel jako třináctý útočník. Bylo v podstatě jedno, kdo a téhle pozici pojede. Vzali tam mě jako mladého kluka, ale upřímně? Ani bych si nemyslel, že vůbec budu v širším výběru.
V Japonsku se hrálo na evropských rozměrech, myslíte, že to mohlo hrát roli v českém úspěchu?
Na širším kluzišti je to jiný sport. Asi to mělo nějaký důvod, proč Ivan Hlinka s trenéry rozhodli pro takový mix v nominaci. Nakonec nám turnaj vyšel perfektně. A věřím tomu, že zámořské výběry s těmi rozměry problémy měly. Přechod na velké hřiště bez tréninku není vůbec lehký.
„Honza je navíc můj velký kamarád, takže to tehdy bylo i takové zvláštní. Vyrůstali jsme spolu, jsme ze stejného města…"
Česká sestava ale zůstávala stejná. Jedinou změnou bylo, když jste právě vy vystřídal Jana Čalouna.
Před čtvrtfinále jsme měli týmový mítink a Ivan Hlinka tam oznámil, že půjdu do čtvrtého útoku místo Honzy Čalouna. Taky nevím, co za tím stálo. Honza hrál dobře, tým šlapal, asi to taky nebylo úplně nutné. Ale z nějakých důvodů mě tam dal. Mít možnost zahrát si na takovém turnaji pro mě byla skvělá, i když jsem s tím ani nepočítal. Honza je navíc můj velký kamarád, takže to tehdy bylo i takové zvláštní. Vyrůstali jsme spolu, jsme ze stejného města…
První zápas, první třetina… Ale USA vás ve čtvrtfinále přehrávaly, vedly 1:0 a Hašek ještě několik velkých šancí pochytal. Co se pak změnilo?
Už je to 25 let a detaily si moc nepamatuju. (usmívá se) Ale Vladimír Růžička tam měl v kabině ten slavný proslov… Růža rád hecoval tým, takže nás trochu napumpoval. Nakoplo nás to, po přestávce jsme dali čtyři góly a otočili na 4:1…
Foto: Facebook Colorado Avalanche
A pak jste byl ve finále u zlatého gólu. Vzpomínáte si ještě na to krátké a úspěšné střídání?
Pavel Patera vyhrál buly, Martin Procházka přistrčil puk Petru Svobodovi a já jsem vlastně jen blokoval hráče, který chtěl na Petra startovat. Ten vypálil a prošlo to skrz nás až do brány. Držím tam ale soupeře hrozně dlouhou dobu, to je hrozný faul. Když se člověk zpětně podívá na Nagano, tak tam najde v každém střídání patnáct faulů (směje se). Byl to úplně jiný hokej, ale v té době se to nepískalo.
Změna je velká, že?
Dnešní hokej je jiný. Je rychlejší, nová pravidla podporují ofenzivu. Když vás dřív někdo páčil hokejkou, tak nebylo úplně lehké přes něj projít. Bylo tam držení, sekání, hákování… Dneska je hlavním cílem, aby padalo více gólů, a hokej byl pro lidi zajímavější. Ubírá se to správným směrem, protože brankáři se už zlepšovali takovým způsobem, že málokdy něco pustili. A hokej by byl bez gólů.
„Když se člověk zpětně podívá na Nagano, tak tam najde v každém střídání patnáct faulů."
Exhibice se Slovenskem asi naopak bude plná branek, ne?
Musíme ukázat, co ještě umíme. Zahrajeme si na Džegra. (směje se) Ten pořád válí, má skoro bod na zápas v extralize… Klobouk dolů! V 51 letech to je neuvěřitelné. Ale hlavně bude sranda. Navíc se slovenskými kluky, které jsem taky dlouho nikde nepotkal. Pro mě výborná možnost užít si ještě Česko. Za normálních okolností se těžko sejdeme v takovém počtu. Někteří žijí v zámoří, každý už má svůj život…
Vybaví se vám nějaká historka z Nagana, co ještě nikdo nezmiňoval?
Pamatuju si, že se bydlelo v takových bytech. Na pokoji jsem byl s Honzou Čalounem, vedle byl Milan Hnilička s Frantou Kučerou a Vláďa Růžička i Pepa Beránek bydleli sami. Hráli jsme karty dlouho do noci – ráno jsme mohli dospávat, protože tréninky a zápasy byly až odpoledne. Vláďa Růžička nás potom chodil budit a divil se, že všichni ještě spíme.
A dá se naganský úspěch srovnat s něčím jiným, co jste v kariéře zažil?
V roce 2001 jsme vyhráli Stanley Cup, tohle se určitě srovnat dá. Jinak nic jiného. Reprezentovat Česko je totiž taky úžasné, z tohoto pohledu bylo Nagano tím největším… Ale Stanley Cup je zase něco jiného, se spoluhráči prožijete celou sezonu, na turnaji se sejdete „jen“ na 14 dní.
Foto: Facebook Colorado Avalanche
Vzpomínáte si na tu euforii, kterou zlato v Česku vyvolalo?
Nějaké zprávy jsme měli, ale až po příletu do Česka jsme opravdu zjistili, jak velké to bylo. Prý se tady úplně zastavil život, zápasy se sledovaly ve školách… A hlavně přivítání na Staroměstském náměstí bylo neuvěřitelné. Nevím, jestli se něco takového ještě vůbec může opakovat.
Jak moc vám Nagano změnilo život?
Docela dost, v roce 1994 mě ve čtvrtém kole draftoval Quebec. Ale až do roku 1998 o mě nebyl nějaký větší zájem a Nagano mi potom hodně pomohlo. Přes léto jsem hned podepsal smlouvu a odešel do zámoří. Ani mě nezkoušeli na farmě a rovnou jsem skočil do NHL. Turnaj mi moc pomohl, sám sobě jsem dokázal, že jsem schopný hrát proti nejlepším hráčům na světě. Pro moje sebevědomí to bylo hodně dobré.
Navíc s Paterou a Procházkou, i když „jen“ ve čtvrtém útoku…
Kluci byli výborní hokejisti, takže to byla paráda. Nakonec jsme byli i u pár důležitých gólů. Celý turnaj jsem si moc užil. Líbilo se mi, že jsem mohl poznat hvězdy NHL, ať už přímo v českém týmu, nebo třeba soupeře, když jsme se v olympijské vesnici potkávali u oběda…
„V hokeji Rusové celkem chybí, vždycky postavili kvalitní tým, který bojoval o medaile. Situace na Ukrajině ale není dobrá. A není možné, aby Rusko napadalo sousední země…"
Byl to „Turnaj století.“ Poslední roky ale světovému hokeji konkurence nejlepších proti nejlepším docela chybí, ne?
Souhlasím. Nevím, jaká je možnost, že bychom hráče NHL viděli na olympiádě v Itálii 2026. Spíš mi přijde, že NHL cílí na Světový pohár, ze kterého budou mít peníze. Je to škoda, tyhle turnaje byly vždycky výborné a hokej byl ozdobou celé zimní olympiády. Nejlepší hráči světa na jednom turnaji, to je parádní věc a zážitek pro všechny.
Hodně se teď ale diskutuje případná účast Rusů třeba právě na olympiádě. Jaký je váš názor?
Tohle je těžké… Ruští sportovci s tou jejich agresí většinou nemají nic společného. Sport s politikou je ale v Rusku spojený hodně, jejich propaganda to využívá. Já na to nemám úplně vyhraněný názor. Možná je nakonec nechají soutěžit pod neutrální vlajkou… V hokeji Rusové celkem chybí, vždycky postavili kvalitní tým, který bojoval o medaile. Situace na Ukrajině ale není dobrá. A není možné, aby Rusko napadalo sousední země…
Share on Facebook
