Můj domov! Rodiče Krejčího o historce i jeho návratu: Ale co dál?
Foto: Josef Prášek, Daniel Klement, hc-olomouc.cz
Otec ho dal na hokej, aby někde nedělal neplechu. Po letech tvrdé práce odcházel David Krejčí do Ameriky, což obrečela jeho maminka. Loni se jim jejich syn vrátil a hrál celý ročník doma, v Olomouci… Rodiče české hvězdy se rozpovídali v rozhovoru o vzpomínkách, letošní sezoně, přístupu lidí v Americe a Česku, mistrovství světa a dalších zajímavých tématech.
Na rodinu nedá jejich syn dopustit. „Obětovala toho dost během mé kariéry a teď se jí to snažím splatit,“ povídal po své premiéře za Olomouc v září samotný David Krejčí.
Když se konala rozlučka olomouckých hokejistů s fanoušky, Krejčí rozdával stovky podpisů a každý se s ním chtěl vyfotit.
Svého syna sledovali z tribuny i ti nejbližší: maminka a otec v kšiltovce Bruins, oba ho vždy podporovali.
Rozhovoru se jako první chopil táta Zdeněk, který odpovídal před olomouckou plecharénou.
Byl to splněný sen, že jste viděli hrát syna za Olomouc?
Já, když jsem ho začínal trénovat s Vencou Vránou, tak jsme měli cíl, aby naši kluci nechodili kouřit někam do parku. A tajný cíl byl, aby si zahráli ve Šternberku nebo v Olomouci za chlapy. A že si oba zahráli v NHL? To byla mírná nadstavba. (Petr Vrána si zahrál v 16 zápasech za New Jersey, David Krejčí posbíral za Boston 1118 startů včetně play off – pozn. red.)
„Já, když jsem ho začínal trénovat s Vencou Vránou, tak jsme měli cíl, aby naši kluci nechodili kouřit někam do parku."
Mluvilo se o tom, že by na play off mohl zpět do NHL, nakonec zatím zůstal v Česku.
On by to byl problém. Kdyby podepsal s Bostonem, musel by projít přes waiver (listinu nechráněných hráčů – pozn. red.), kde by po něm mohl sáhnout kdokoliv. On nechtěl nikam jinam než do Bostonu. Takže se to zavrhlo. A co bude dál? To zatím nevíme.
Ukázal, že rodina je pro něj na první místě.
To souhlasím.
Co si budeme povídat. Stále má suverénně na NHL, kde by patřil k nejlepším.
Jasně, mohl ji hrát. Ale on si chtěl splnit klukovský sen. A kdy jindy, než když mu skončila smlouva v Bostonu. Nabízelo se to samo. Aby podepsal někde na sezonu jen, to nechtěl. Tak si svůj sen splnil teď.
„Je to ještě čerstvé a David je trošku naštvaný z toho vypadnutí. Byl naštvaný na rozhodčí. Zatím se tedy nic nevyřešilo."
Vy byste si přál, aby přidal i další sezonu v Olomouci?
Zatím se o tom nebavíme. Je to ještě čerstvé a David je trošku naštvaný z toho vypadnutí. Já to řeknu jasně: Byl naštvaný na rozhodčí, nejvíce v předposledním zápase, všichni jsme byli... Co předváděli, to byla katastrofa. A že pan Holaň (trenér Vítkovic – pozn. red.) brečel do novin, jakou mají marodku. Však tady to měli také. I komentátoři v televizi, všichni tlačili Vítkovice. Bylo by to zadostiučinění, kdyby je Olomouc porazila. Všichni jsme ještě naštvaní. Zatím se tedy nic nevyřešilo, vstřebává se porážka.
Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz
Jaká to pro něj byla sezona?
Podle mě, nebo podle Davida? (usmívá se)
Podle vás.
Dalo by se říct, že docela povedená. David si splnil to, co od toho očekával: chtěl hrát za Olomouc. To se mu splnilo. Jestli čekal jiné výsledky, nebo ne, to by musel říct on. Jemu se tady líbilo a bylo to pro něj super.
Kdy jste začal věřit tomu, že se vrátí do Olomouce? Začalo se o tom mluvit minulé léto…
Bavili jsme se o tom už rok předtím. My jsme ty kroky znali a pro nás to žádné překvapení nebylo.
„David si splnil to, co od toho očekával: chtěl hrát za Olomouc. Jemu se tady líbilo."
Byla to velká událost pro celou ligu. Možná největší za posledních deset let.
Novináři to tak psali.
Taky jste to tak viděli?
Pro nás bylo hlavně fajn, že jsme ho mohli konečně vidět celou sezonu. Jinak když jsme jezdili do Bostonu, to bylo asi dvakrát až třikrát za sezonu. Viděli jsme ho tedy třikrát do roka. Teď tu byl celý rok a vzpomněli jsme si na naše mladá léta, kdy jsme s dorostem nebo s žáky jezdili na zápasy po celé republice.
Byli jste se podívat na všech zápasech vašeho syna teď v Olomouci?
Takřka ano. Jezdili jsme i ven, nejeli jsme třeba do Chomutova nebo Litvínova. Ale stihli jsme Karlovy Vary, Liberec, Hradec, Pardubice, Spartu a Moravu samozřejmě celou.
Gólová rána Davida Krejčího z 58. minuty
A jak jste s vaším synem trávili čas?
Dobře. (směje se) Jezdili za námi do Šternberka, děti jsme tam měli několikrát v týdnu. Hlavně babička si to užívala. (podíval se na svou manželku) Bylo to super.
Děti ale česky neumí, že?
Neumí, ale bylo to v pohodě. David všude říká, jak anglicky moc neumíme, ale my se domluvíme. Nemáme s tím problém. (usmívá se) Děti jsou tvárné, jde to vidět.
Naučili se něco česky?
Malý má jen tři roky, takže ten nic (poté se do rozhovoru zapojila i maminka Renata).
Maminka: Ony rozumí česky.
Táta: Jo, rozumí. Když jsme tam byli ještě před covidem v Americe, tak jejich dcera trošku začínala… Ale pak jsme se dva roky moc nevídali, tak se do toho zase pomaličku dostává. Ona se ve svém věku ale moc stydí. Stydí se mluvit, a to i anglicky. Taháme to z ní, ale dobrý…
Foto: Josef Prášek
David o vás mluvil vždy velmi kladně, jak vděčí hlavně své rodině a rodičům…
Táta: Ten je hodný! (směje se)
Jaký byl v mládí?
Maminka: Takový, jako teď. Těžký introvert.
Táta: Se starším synem byli oba velcí sportovci. Nic, než hokej pro ně neexistovalo. David ještě laboroval chvíli s fotbalem, potom si vybral hokej.
Ale že by to dotáhl takhle daleko…
Táta: Jak jsem říkal, my jsme chtěli, aby nechodili kouřit do parku. Cokoliv okolo je nadstavba. (usmívá se)
A ve škole byl vzorný žák?
Maminka: No, měli hodného pana učitele. (směje se)
Jak to?
Táta: Oni jednou rozbili obraz s ještě jedním hokejistou tady v Olomouci. Pak jsme přišli na třídní schůzky, já šel ke staršímu synovi, manželka k mladšímu. Pan učitel se omlouval, že opravdu ten obraz rozbít nechtěli. Žádní sígři to nebyli, nedělali nic jiného než to, že došli ze školy, hodili tašku do kouta a hráli buď hokej nebo fotbal. Do toho ještě měli turnaj u nás ve Stiga hokeji. Furt něco. (usmívá se) Na žádné vylomeniny neměli čas.
„V Bostonu ho podle mě poznávali více než tady. Nevyhledává pozornost, ale nevadí mu samozřejmě."
Říkali jste, že David je spíše introvert. Jak vstřebává v Česku to, že ho tady každý poznává?
Táta: Poznávali ho i v Bostonu. Nejen tam.
Maminka: V Bostonu ho podle mě poznávali více než tady.
Táta: Ale nejen tam. Byli jsme ve Philadelphii, Nashvillu, všude ho poznávali.
Maminka: Nevyhledává pozornost, ale nevadí mu samozřejmě. Rád se podepíše, ale určitě by nebyl nadšený, kdyby někdo přišel k němu domů.
Táta: Držíme soukromí.
A během sezony to bylo v pohodě skrz tohle?
Táta: Ale jo. Když někdo chtěl třeba podepsat dres, tak jsem říkal: Dej mi ho, a jak to bude podepsaný, někde ti ho pak dám. Když pak David přijel k nám, tak byly nachystané věci na podpisy a David to podepsal všechno.
Maminka: Nechci urazit vás novináře, ale když vyhrál Stanley Cup, tak volali novináři pořád: Kdy přijede? Pak to utichlo a někteří měli dokonce zakázané dělat rozhovory s Davidem Krejčím. To jsme se dozvěděli potom… Bylo to pro mě velké zklamání. Někteří Češi jsou zlí, neodpouští úspěch a novináři si umí vybrat jednoho hráče, který je slavný, i kdyby nezahrál nic…
„Bylo to pro mě velké zklamání. Někteří Češi jsou zlí, neodpouští úspěch a novináři si umí vybrat jednoho hráče, který je slavný, i kdyby nezahrál nic…"
Jaká byla poptávka u vašich známých o podpisy Davida nebo lístky?
Táta: Měli jsme dohodu s týmem, že jsme dostali nějaké VIP karty, kamarádi tedy chodili s námi. Nebyl žádný problém. Byli spokojeni.
Když jste byli v Americe za Davidem, jak jste si to užili?
Táta: Devatenáct let jsme tam jezdili, máme to všechno procestované – Kanadu i Ameriku. Hodně jsme si to užívali. Poslední léta ještě víc, to jsme jezdili dokonce s týmem, když byly akce i pro rodiny.
Maminka: Jo, to bylo úžasné.
Přístup lidí v Americe byl obecně lepší?
Maminka: Já to řeknu takhle: Tam si váží lidé toho, kdo něco dokázal. Jednoznačně. Tady? No…
Nedivili byste se, kdyby se ještě vrátil do Ameriky?
Táta: Ať udělá David jakékoliv rozhodnutí, tak my budeme stát vždycky za ním.
Když David v roce 2004 odešel po draftu do Ameriky, jak jste to všichni včetně něj prožívali?
Táta: Kluci začali jezdit od páté třídy sem do Olomouce. Byli tedy trošku z domu, ale pořád doma spali. Pak hráli v Třinci dvě sezony – David pak šel na Kladno, Zdeněk do Opavy. Zase byli z domu. A Amerika pro Davida? Bylo to dál. Mamka to obrečela několik nocí, hodně nocí… Ale museli jsme to zvládnout. Hlavně, že to zvládl David. Hromada kluků se vracela…
„Mamka to obrečela několik nocí, hodně nocí… Ale museli jsme to zvládnout. Hlavně, že to zvládl David."
Máte spolu nějaké plány po sezoně?
Táta: S manželkou ano. (všichni se smáli)
Myslel jsem spíše s Davidem.
Maminka: Teď budeme teprve plánovat, co a jak bude.
Táta: Přesně tak, až se to vše rozhodne, tak oni uvidí, zda poletí do Ameriky, nebo zůstanou. Uvidíme.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Jak náročné to bylo pro manželku Davida, když česky asi moc neumí?
Táta: Ona má hodně kamarádů tady, kteří mluví anglicky. Přímo i z Ameriky tady někteří jsou. Zvládla to dobře. A my jsme jim pomáhali, což v Americe moc neměli. Takže si odpočinuli i oni někdy od dětí.
David si to asi hodně užil, že byl zpět doma a hrál před vámi.
Táta: Co víme od známých, tak kamarádům prý říkal, že je moc rád, že může děti někdy dát k nám. Byla to podle něj velká pomoc.
Maminka: Úžasné bylo, když byl na olympiádě a Naomi odletěla na chvíli s dětmi do Ameriky. Malý se pořád ptal, kdy poletí domů. Do Česka! Když jsem ho vezla k nám, tak už v autě křičel: My house (můj domov)! (směje se) A než ho David odvážel od nás večer, tak ráno už říkal, jak chce k babičce a dědečkovi do domečku. To je pro mě zadostiučinění, že jsme je dlouho neviděli a že si takhle zvykli.
„Malý se pořád ptal, kdy poletí domů. Do Česka! Když jsem ho vezla k nám, tak už v autě křičel: My house (můj domov)!"
Blíží se mistrovství světa. Váš syn by se měl připojit k týmu týden až dva před turnajem.
Táta: Přáli bychom si, aby tam hrál. Byli jsme i rádi, když byl na olympiádě. Sice výsledek byl takový, jaký byl… A mistrovství? Jde o to, zda to zvládne.
Jak to myslíte?
Táta: Pokud by měl dlouhou dobu bez trénování, bylo by to pro něj špatně. Když jde na led, chce být vždycky stoprocentně připraven. Když je pouze na 95 procent, tak tam nejde… Tohle se naučil v Bostonu. Když tam člověk nejede na 100 procent, tak první hráč ho srazí a prodlouží se mu pak doba rekonvalescence třeba o další měsíc. A to nejde. Když má ukázat nějaký výkon, musí sám na sobě cítit, že je pořádně připraven.
David Krejčí na ZOH v Pekingu v zápase proti Švýcarsku | Foto: iihf.com
Share on Facebook
