Chasník Pospíšil: V Americe bitky požadovali. Řezat? Ano, ale taky se ovládat

Během covidové stopky se z dorostu PZ Kladno vydal do Švédska, kde strávil tři sezony. Čtvrtou přidal v nižší zámořské lize NAHL. Těsně před koncem mládežnických let se ale mohutný útočník s reprezentačními zkušenostmi Jiří Pospíšil vrátil domů, aby tvrdil hru v juniorce Sparty a ideálně i prvoligových Litoměřicích.

Kladenský odchovanec prošel ve Švédsku trojicí klubů včetně AIK Stockholm, loni hrál za Northeast Generals ve druhé nejvyšší americké juniorce. Tam nezaujal produktivitou – ve 37 utkáních bodoval jen dvakrát –, zato čísla 98 v kolonce trestných minut si člověk všimne hned.

Byť pravda, jeden z jeho spoluhráčů jich nasbíral 360. To už je jiný vesmír...

Ale i tak: Jiří Pospíšil, přes metr devadesát vysoký a téměř metrák vážící chasník, může patřit mezi zajímavá jména v nové sezoně české juniorské extraligy. A v ideálním případě na sebe upozornit také v Maxa lize.

V přípravě dokonce už i skóroval za sparťanské áčko proti Cornellu, o necelý měsíc později si užil obnovenou soutěžní premiéru v juniorském derby proti Slavii.

Řekl bych, že výraz „užil“ je na místě. Zápas byl hodně tvrdý, takže jste se v něm vyžíval, ne?
Nevadí mi hrát tvrdě, mám na to postavu. Snažím se to trošku řezat, vůbec se tomu nebráním. Slavia taky hrála tvrdě. Musím říct, že nám to vůbec nedali zadarmo. Hodně na nás nastoupili a hned od první třetiny bylo vidět, že taky chtěli vyhrát. Nečekal jsem, že ten zápas bude tak náročný.

Bylo pro vás těžké udržet emoce na uzdě, abyste se vyloženě nepopral? Přijde sporně posouzený zákrok, pak se snažíte třeba bránit kamaráda a hned je z toho mela.
Samozřejmě že emoce hrajou obrovskou roli. Obzvlášť když nám třeba narazili kluka na mantinel. Hned jsem tam přijel a snažil se ho od něj odtrhnout, ale člověk to musí udržet pod kontrolou. Jednou jsem se nechal vyprovokovat a dostal vzájemný trest s protihráčem. Pokud to člověk neovládá, nedopadne to dobře.

Četl jsem, že v Americe jste měl přímo i za úkol jít do bitky. To vás tady asi nečeká. Doufám...
To ne. Tady je kultura úplně jiná než v Americe, kde to požadovali. Hráli jsme zápas, popral jsem se a potom jsem mluvil s tím hráčem. Prý mu trenér řekl, že pokud se v tom střídání nepopere, tak ho pošle se svlíkat. Po některých to tam vážně požadovali, i mně trenér říkal, ať se klidně poperu, že mu to vůbec nevadí. Nebráním se tomu, ale nechtěl bych se zbytečně poprat, abych to vyprovokoval.

Jaké jinak vidíte rozdíly v prostředí české juniorské extraligy a nižší americké juniorky?
Rozhodně největší rozdíl je menší hřiště v Americe, v tu chvíli se celá hra hrozně zrychluje. Víc se čipujou puky do třetiny za beky, je tam hodně forčeku, hraje se hodně bruslivý hokej. Ale v Česku je taky dost kvalitní liga.

Hádám, že při návratu jste si řekl, že už byste si chtěl zahrát mezi dospělými.
Vracel jsem se s tím, že se toužím vrátit už do áčka, tím pádem do Litoměřic. Řekli mi, že mi tam dají šanci. Doufám, že se tam aspoň nějakým způsobem vyhraju, ale pořád je tady juniorka, ve které se taky vyhraju. Myslím si, že v devatenácti letech je pro mě skvělá příležitost hrát jak za chlapy, tak za juniorku.

O návratu za moře tedy nepřemýšlíte?
V tuhle chvíli úplně ne. Pokud mi tady budou dávat šanci, tak se nikam vracet nebudu.

Čtyři roky v cizině, to je kus života. Každý hráč udělá v tomhle věku obrovský progres, v čem vidíte ten svůj?
Myslím si, že za čtyři roky v zahraničí bez rodiny vyspěje člověk i osobnostně. Musí se o sebe postarat, nikdo za něj nic nevyřídí. V tu chvíli roste nejen fyzicky, ale i mentálně. Není to tak, že bych měl něco navíc než kluci tady, ale když člověk musí trénovat sám, tak se posouvá víc.

Něco takového vám vštěpovali ve Švédsku?
(přemýšlí) Četl jsem třeba článek od Pastrňáka, který říkal, že ve Švédsku trenéři vůbec nechodili na suché a kluci si to museli odjíždět sami. Všichni to dělali naplno. Říká se, že česká nátura je taková, že chceme všechno ochcávat. Tam si kluci nic neodpustí, a to ani když trénujou sami. Když člověk musí trénovat ještě navíc, tak ho to vážně zocelí.

Takže nepotřebujete, aby vám pan trenér Netík říkal: „Makej!“
Přesně tak. Snažím se dělat maličkosti. První na ledě, poslední z ledu. Po tréninku výklus nebo nějaký cooldown. Když třeba máme jenom dopolední fázi, tak si dám ještě odpolední fázi nějakého běhu, střelnice nebo čehokoliv, aby člověk dělal aspoň něco málo navíc. Potom se to na té dlouhé čáře projeví.

Ve Spartě jste se znovu potkal s Otakarem Vejvodou. Jakou roli hrál ve vašem rozvoji?
Strávil jsem pod ním rok v Lidingö a myslím, že mi v rozvoji pomohl moc. Dával mi prostor, za což jsem mu hrozně vděčný. Když jsem pak přišel do Sparty, tak mi taky pomáhal na tréninku s áčkem nebo když jsme hráli zápas proti Cornellu. Jsem hrozně rád, že jsem ho potkal a pořád se o mě stará. Je to skvělý trenér.

Sparťanská juniorka brala v posledních dvou letech dvě medaile, zlatou a bronzovou. Líbí se vám, že jste přišel do ambiciózního týmu?
Kluci tady tvrdě makají, v týmu je velká konkurence a není vůbec jednoduché se prosadit. Není to tak, že bych sem přišel s tím, že bych byl lepší než oni. Všichni hrajeme stejnou ligu a všichni se snažíme zlepšovat. Je dobré, že když člověk začíná v kvalitním týmu, tak už rozhodují jenom detaily. Všichni kluci tady chtějí.

Bavíte se o vysněném cíli?
Všichni se koukají jenom po titulu, to je jasný (usmívá se). To je ten nejhlavnější cíl. Doufáme, že se nám v sezoně bude dařit co nejlíp, abychom z těžkých zápasů urvali body a ty se potom nasčítaly. Doufáme, že titul přijde.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter