Místo učitele trenérem. Není to jako ve fabrice, líčí Mlejnek. Alfa a omega spočívá v...
Karel Mlejnek
|
Foto: Hynek Haruda, hcverva.cz
Denně putoval ze zimáku na základku. Tam a zase zpátky, takhle řadu let v kuse. Postupem času ovšem Karel Mlejnek upřednostnil trenérské řemeslo. „Učitelství šlo na druhou kolej. Nikdy neříkej nikdy, ale aktuálně jsem rád, že se tak stalo,“ vzpomíná litvínovský kouč na dobu, kdy kloubil obě profese.
Zeměpis, tělocvik. K tomu hokej. Na přelomu milénia to pro Mlejnka byl denní chleba. Od roku 2008 už se před tabuli nevrátil. Zachraňoval ligu v Karlových Varech, chytil laso z reprezentace, z pozice hlavního trenéra vedl dvacítku...
A letos na jaře protlačil s kolegy strádající Litvínov až do semifinále play off. V rozhovoru pro Hokej.cz popisuje angažmá na severu Čech a detailně vypráví o tom, co (a kdo) ho formoval(o).
V létě jste vyhlásil, ať od vás fanoušci ze startu ligy neočekávají jedenáct výher v řadě jako loni. Jste ready na větší tlak, že všechno uvidí optikou loňského boomu?
To úplně nedokážu říct. Tuhle větu jsem řekl s nadsázkou. Sám dobře víte, že se rekordy lámou těžko, lehké je to snad jen pro Duplantise. (usměje se) V hokejovém a konkurenčním prostředí je to velice složité. Možná ten výrok měl znít jinak. Člověk si to přeje, ale zároveň ví, že to bude extrémně těžké.
V Litvínově načínáte třetí ročník. O klubu se dlouhodobě říkalo, že je specifický, musíte ho nasát. V čem to spočívá?
Dýchá na vás historie a obrovská podpora fanouškovské základny. Hlavně v dobách, když se daří. Jsem moc rád, že jsem to mohl zažít. Snad to nebylo naposledy.
„V Litvínově na vás dýchá historie a obrovská podpora fanouškovské základny.“
Vzniká tím o to větší závazek?
Samozřejmě. Podle mého to tak má každý trenér v každém klubu, vnímáte to. Beru to ale i tak, že když do toho tým dává všechno – a z mého pohledu loni nebylo moc zápasů, kdy to tak nebylo – tak vám to lidi na stadionu nevídaně vrátí.
Neberte to špatně, ale na mě působíte dojmem, že emoce raději schováváte. Necháváte je pod pokličkou účelově?
Řeknu vám to takhle – myslím, že jsou trenéři, kteří by rádi slavili s fanoušky a tak podobně. (usměje se) Asi nejsem jiný, ale hlavní trenér si musí zachovat dekorum a krotit emoce. Další den je znova trénink, znova práce, obden zápas. Je nutné se neustále koncentrovat. Upustit trošku páru nebo úsměv je fajn, ale musí to mít hranice. To je můj pohled.
Tak co po prohraném duelu, děláte hned tlustou čáru?
Patří to k tomu. Vždycky je potřeba si ho s čistou hlavou zanalyzovat a vydat se na cestu, o které si myslíte, že je správná.
Rekapitulujete si občas v hlavě cestu, během které se z učitele stal úspěšný trenér?
Už je to hodně dávno. Dneska otvírám asi 28. sezonu, podle mě jsem v Karlových Varech začal v roce 1996. Čas neúprosně letí. Tehdy se to dalo kombinovat při výuce sportovních tříd. Pak už to ale všechno bylo na profesionální bázi, vybral jsem si trenérství. Učitelství šlo trochu na druhou kolej. Nikdy neříkej nikdy, ale aktuálně jsem rád, že se tak stalo.
„Na vysokou školu jsem nastupoval v roce 1995, od té doby jsem získával praxi.“
Spočítáte, kolik let jste strávil za katedrou?
Tak různě. Na vysokou školu jsem nastupoval v roce 1995, od té doby jsem získával praxi. Byl jsem tam do roku 2008, takže skoro nějakých třináct let. Něco takového to bylo.
Dají se kombinovat poznatky a mechanismy z obou profesí?
Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem pracoval jen na poloviční úvazek. Nebyl jsem tím zahlcený. Navíc jsem vedl především hokejové třídy, v tom to bylo specifické. Ne vždycky jsem byl šťastný, když jsem byl třídní učitel nehokejové třídy. (usměje se) Člověk musí umět vystupovat před lidmi. Ale dneska jsem v situaci, kdy jinak mluvím se seniorským kolektivem, než jsem tehdy mluvil se žactvem.
Karel Mlejnek | Foto: Matyáš Rjabi, hcverva.cz
Navíc jste své metody asi musel lehce upravit po posunu od mládeže k dospělým hráčům.
Není to úplně jednoduché. Věřím, že trenéři obecně mají určitou empatii a dokážou se do jednotlivých věkových skupin vcítit. Z těch zkušeností by pak měli vědět, jak jednat. Každý má ale jinou povahu – někdo je větší ras, řeší to s nervy. Další je o něco klidnější. Alfa a omega dnes spočívá v komunikaci. Ne vždycky se to daří. Ale myslím, že když s hráči budete dobře komunikovat, tak pak budou víc naklonění týmové filozofii.
Takže je to o tom říkat si věci na rovinu, nebo je dopodrobna vysvětlit? Možná potřebujete oboje…
Asi je to kombinace všeho, jak říkáte.
Stále víc a víc stoupají nároky na hráče, stejně tak na trenéry. Vnímáte, jak se váš job transformuje?
Určitě. Dneska kluci vyžadují – a je to správně – mnohem víc informací. O svém výkonu, o výkonu týmu, chtějí širší realizační tým. Týká se to taky informací o kondici, výživě nebo psychice. Zároveň je to o tom, aby si to v té záplavě dokázali ředit a využít přesně to, co potřebují.
„Dneska kluci vyžadují – a je to správně – mnohem víc informací.“
Pravda, na mistrovství světa v Praze měli Češi realizační tým jak organizace v NHL.
Myslím, že je to velmi dobrý přístup. Neměl jsem možnost u toho být, ale je mi jasné, že výstup k hráčům musí být takový, aby jim to pomohlo. To je gró. Na druhou stranu je to nesmí otravovat.
Jak si to ale nastavíte v menším klubu, kde je sci-fi, aby kolem vás pracovalo deset lidí?
Co se týká kondice a stravy, tak máme trenéra Petra Švehlu. Pak máme výborného kouče pro gólmany, Zdeněk Orct je ve svém oboru velký odborník. David Kočí se stará o oslabení a beky, Albi Reichel řeší vhazování a přesilovky. Kluci takhle pracují a společně dáváme informace týmu. Jsem rád, s jakými kolegy a kompetencemi pracuji.
Odvedou svou část práce i lídři v kabině? Napadá mě vliv Ondřeje Kašeho.
Jo, bez diskuze. Ondra je totální osobnost extraligy, absolutní profík. Dá se říct, že ve svém věku, co řekne v kabině, má hlavu a patu. Jsem nesmírně rád za klub, město, náš tým a hlavně za něj, že předchozí sezona byla taková, jaká byla. Věřím, že na to co nejlépe navážeme.
Po vašem boku stála řada věhlasných kolegů. S kým to vyloženě klapalo?
Extrémně si vážím toho, že jsem mohl zažít Miloše Říhu. Byli jsme spolu na – z mého pohledu – famózním mistrovství světa v Bratislavě v roce 2019. I když už není mezi námi, tak mu chci ještě jednou obrovsky poděkovat. Velký dík patří také Filipu Pešánovi, protože to byl on, kdo mě v Karlových Varech oslovil a přilákal na výbornou štaci do Liberce. Je to vynikající kolega. Nesmím a nechci opomenout Albiho Reichela, se kterým jsem měl možnost se potkat na nároďáku právě kvůli Milošovi. Ale výborně se mi pracovalo taky s Davidem Brukem nebo Pavlem Trnkou u dvacítky. Stejně tak Vladimírem Růžičkou v Litvínově. Zkrátka jsem měl zatím štěstí, že jsem vždycky narážel na kolegy, kteří mi dávali prostor a vytvářeli dobrý servis. Hlavně to byli fajn lidi.
Jak si podle vás stojí čeští trenéři? Když se dva roky zpátky k reprezentaci angažoval zahraniční kouč, tak ho ne každý vítal s otevřenou náručí.
Heleďte… Fandím každému trenérovi, protože vím, jak těžká práce to je. Ať už je zahraniční nebo český, v extralize přeji každému. Ale musím říct, že jsem raději, když u nároďáku máme našeho trenéra. Třeba ve fotbale mi nevadí, že je u týmů jako Sparta nebo Mladá Boleslav kouč z ciziny. Můžou – ne vždycky se to povede – přinést něco nového do klubového prostředí, z čehož pak reprezentace třeba profituje.
„Fandím každému trenérovi, protože vím, jak těžká práce to je.“
V extralize každopádně žádný trenér cizinec není…
Přesně. Myslím, že fotbal na tom není tak dobře jako hokej. V hokeji je na klubové scéně pro české trenéry pořád místo. Nemám porovnání s fotbalem, nevidím do toho. Ale myslím, že konkurence mezi námi bobtná.
A teď popravdě – dokážete vůbec od hokeje odpojit hlavu?
Rozhodně to není jako ve fabrice, že člověk ve tři odpoledne píchne a končí. To určitě ne. Každý trenér vám řekne, že se vypíná těžko. Vždycky se tam během dne objeví nějaký červíček, který vám vrtá hlavou. Pořád se něco řeší. Je potřeba si informace sdělovat, přebírat, komunikovat s hráči nebo sledovat trh na další sezonu. Je toho hodně. Neříkám, že není prostor na vypnutí, ale spíš si to člověk musí nastavit sám.
Share on Facebook
