Mensator o tréninku gólmanů, zvědavých skautech i trablech: Tlačil jsem na sebe!

Je mistr extraligy s Karlovými Vary, svého času byl jeden z nejlepších brankářů v české nejvyšší soutěži. Lukáš Mensator ale během kariéry měl i nepříjemné křeče, občas musel do nemocnice. Nyní se ale věnuje brankářům v Sokolovu či Karlových Varech. V rozhovoru povídá o práci s videem, draftovaném Janu Bednářovi či své minulosti.

V roce 2017 ukončil sokolovský odchovanec hokejovou kariéru, ovšem poměrně tiše. „Asi to ke mně patří, ale záměr to ani nebyl,“ uznal s odstupem času bývalý gólman. Angažmá nicméně v té době hledal.

„Na rovinu, začal jsem pak hledat práci mimo hokej. Padnul jsem v té době na hubu a uvědomil jsem si, že musím někde začít,“ prozradil nejlepší hráč extraligového play off 2009.

Pak se vrhl do trénování, a to v Sokolově. Postupně začal pracovat také v Karlových Varech a nyní je také v reprezentaci u ročníku 2004. „Pendluji mezi dvěma kluby, které jsou spjaté s mou minulostí. K oběma klubům jsem měl vždy blízko a byl jsem i moc rád, že jsem mohl začít trénovat právě v Sokolově,“ prozradil Lukáš Mensator, jenž za svůj rodný klub odchytal tři zápasy v play off v roce 2002.

Za Baník chtěl zkusit chytat ještě po angažmá v Německu, ale to nevyšlo…

Proč se tak nestalo?
Měli dva velmi dobré brankáře, kterými byli David Fečo a Petr Hruška. Oni si prošli i nejhorší dobou v Sokolově, zažili si nejhorší zkušenost, kdy málem padali do kraje. Nakonec se to zachránilo, klub za nimi stál. Cenil jsem si toho, přál jsem jim to! Vlastně mi bylo řečeno, že pro mě ani nemají místo, tak jsem pak hledal dál. Vedení se ale ozvalo, zda bych nepomohl u áčka v roli asistenta. Tato pozice mi zas tak nesedí. Na brankáře mám cit, ale šéfovat celému týmu by mi asi nešlo a ani by mě to moc nebavilo.

U A-týmu práce trenéra brankářů vypadá jak?
Chci být s gólmany parťák. Někdo má třeba odlišný názor, ale já to beru takhle. Asi jsem byl vždy radši, když jsem to s trenéry probíral spíš přátelsky, než by mi to bylo direktivně řečeno. Snažím se s nimi i někdy dohodnout, na co by se chtěli zaměřit a co by radši dělali. Zeptám se, na čem se zrovna cítí zranitelní. A jdeme na tom pracovat.

V Sokolově se protočili zatím čtyři brankáři, z toho hned tři mladíci: Patrik Hamrla, Oldřich Cichoň, Adam Horák a zkušenější Jakub Neužil ze Sparty.
Na něm vidíte, že už nějakou dobu chytá. Ještě když jsem byl na Kladně, tak jsme proti sobě chytali. Všichni kluci dodali klubu velký klid a výsledky se od toho vyvíjely. Někdy jsme vyhráli sice vysoko, ale často měl soupeř třeba v prvních pěti minutách dvě, tři šance, kdy nás kluci podrželi. Bez důležitých zákroků brankářů by výsledky nemohly být. Jsem za to rád, že se jim daří. Klobouk dolů před nimi.

A je podle vás důležité, aby právě takhle mladí brankáři dostávali obecně více šancí?
Když zmíním Jana Bednáře, Patrika Hamrlu či Adama Horáka… Je super, že mladí šanci dostanou a zkusí si to. Nahrává jim navíc to, že se nyní ze soutěže nepadá. Kdyby byl nějaký tým pod tlakem, že spadne, tak by vsadil na starší nebo zahraniční gólmany.

Není ale lepší, když se učí zápasit s tlakem už od mladšího věku?
Na jednu stranu ano. Možná se to nebude někomu líbit, ale já vždy říkal: Mladí není vstupenka. Jestliže má třicetiletý gólman kvalitu, proč by měl vyklízet pozici kvůli mladíkovi? Musí si to zasloužit a ukázat, že na to mají. Možná to zní blbě, když jsem v jednatřiceti skončil… (směje se) Já rád pracuji s mladými, mají zápal a energii. Ale nemají nic zadarmo. Je potřeba i konkurenční prostředí.

A to máte kvalitní. Mladí mohou odkoukat i nějaké věci od Jakuba Neužila.
Máme vždy jednoho kluka ze Sparty. Po většinu sezony to byl Olda Cichoň, který odchytal zápasy skvěle a má výbornou tréninkovou morálku. A přesně takový hnací motor potřebuji také pro Patrika Hamrlu a Adama Horáka. Musí se navzájem hnát dopředu! Každý má nějakou jinou silnou stránku a vy potřebujete právě na dotyčném ukazovat silné stránky. A chceme, aby ho v tom ostatní dorovnali.

Předpokládám ale, že Jakub Neužil u vás netrénuje pořád.
Je to tak. Jakub Neužil byl častěji na trénincích na Spartě. Ale když byl u nás, tak od něj mohli kluci odkoukat hodně věcí. Na Chance ligu je hodně kvalitní brankář.

Jaký máte vlastně cíl v práci s brankáři?
Já mám štěstí, že pracuji s kluky, kteří jsou v užším týmu národního týmu. Je to pro mě povzbuzující a tréninky se mi s nimi moc líbí. My je nějak posouváme a zároveň oni učí i nás. Navzájem se můžeme obohatit. Je skvělé, když Honza Bednář chytal loni u nás v Sokolově a letos byl draftován ve čtvrtém kole. Byl to velký úspěch. Oldřich Cichoň nakoukl do národního týmu, Patrik Harmla je vlastně také jako ročník 2003 v repre. A ve Varech máme v ročníku 2004 Štěpána Malečka. Velmi mě to baví, ale to vám řekne asi každý. Ne vždy se to takhle sejde.

Když jste nakousl Jana Bednáře, volali jste si poté, co ho draftoval Detroit?
Jojo. My jsme poměrně hodně v kontaktu. Volali mi často ohledně něj skauti z NHL a v první větě jsem jim musel říct, že to bude asi hodně neobjektivní. Já jsem jeho velkým fanouškem a známe se dlouho. Zároveň i s jeho tátou. Už když byl v dorostu, tak jsem mu fandil a říkal mu, že se mu to povede. Je fakt skvělé, že ho draftovali. A podle mě je Detroit jeden z nejlepších týmů, jaký si ho mohl zvolit. Držím mu palce, aby se mu to povedlo!

A jak vidíte jeho šanci v této organizaci?
Po draftu jsem mu poblahopřál, ale pak jsme to moc nerozebírali. On měl každým dnem odletět, ale to se neuskutečnilo. A pak mi to přišlo jako necitlivé téma pro něj. Draft jsem živě sledoval a psal jsem si s jeho tátou. Některé týmy prý Honza tolik nechtěl a zrovna ony pobraly jiné brankáře. Tohle mu nahrávalo do karet. Popravdě jsem myslel, že bude vybraný dřív, ale ve výsledku to nehraje roli. Jde spíš o to, jaké s ním budou mít plány. A co se týče Red Wings, oni o něj měli obrovský zájem, stejně jako další asi tři týmy.

Nemáte za cíl působit také u A-týmu národního týmu? Teď trénujete český ročník 2004.
Tak to asi každý. Ono už jen u mládežnických nároďáků to je skvělé. Dostávám se k práci zase s nejlepšími brankáři v republice a setkávám se s výbornými trenéry. Musíte být také zodpovědný, ale to jsem až moc. Spíš být zodpovědný i za český hokej a koukat po celé republice, a nejen na své oblíbence. Moc mě to obohacuje a aspoň vidím, jak pracují jiné země jako Rusové, Švédové či Fini. Jsem moc rád, že u toho můžu být.

Zmínil jste země z hokejové špičky. Jak se liší v jiných státech příprava a tréninky brankářů?
Co jsem viděl turnaje a tréninky, tak jsem byl moc překvapený z ruské brankářské školy. Za poslední roky udělala neskutečný progres. Já jako ročník 1984, když jsem hrál třeba dvacet let zpátky, tak v té době sice měli Rusové dobrý tým, ale gólmani zrovna špičkoví nebyli. Momentálně ale ti kluci ve věku 16 až 20 let mají neskutečnou kvalitu.

A jak jsou na tom Češi?
Myslím si, že česká škola jde spolu s tou finskou. Je to hodně podobné. Jde vidět, že cvičení a důraz jsou kladené často na hodně podobné věci. Neříkám, že bychom k nim úplně vzhlíželi, to asi není správné přirovnání. Ale to, kolik mají brankářů v NHL? To asi nebude náhoda.

Trénujete také u karlovarské mládeže, pořádáte i brankářské kempy. Jak je jiný přístup u dětí?
Já asi nikdy nebudu direktivní trenér, který bouchne do stolu a řekne, že se to bude dělat takhle a takhle. I s dětmi potřebuji nějakou legraci, musíte to více oživit a dát do herní podoby. Ale tím, že jsem dopoledne v Sokolově a po obědě přejíždím do Varů na tréninky s mládežníky, tak musím někdy přehodit svoji mysl. (usmívá se) Ale dobře se to doplňuje a nabíjí mě to.

Jaký konkrétní rozdíl tam vidíte?
U mladých vidíte, jak se zlepšují od tréninku po další trénink. Na jednu stranu vidíte, že dávají hodně energie, ale také berou. (rozesmál se) Ztrácí rychle soustředěnost, sám to vidím také u mého syna, co také chytá. Někdy se dětem nedaří a pak nechtějí něco dělat. Pak o sobě začnete pochybovat a nevíte, zda to děláte správně.

Takže dospělé je jednodušší trénovat?
Za mě jo. Mají nějaké základy, ale zase se hůře pracuje s tím, když chcete u nich něco předělat. Mají jiné pohybové vzorce. Desetiletého kluka předěláte lépe než pětadvacetiletého. S dospělými ale rozebíráte spíš detaily…

Třeba na videu, kde vás trenéři také využívají. Jak jste se k tomu dostal?
Karel Mlejnek spustil video systém po vzoru Liberce u nás v Sokolově. Mimochodem jsem moc rád, že příchodem Karla Mlejnka se to vše turbulentně změnilo. Klub pak šel hodně nahoru. Já začínal od nuly, Karel Mlejnek říkal, že bych se na to mohl hodit. Možná mi chtěl k trénování brankářů ještě něco přidat. (směje se) Ne, dělám si srandu. Po týdnu mi pak řekl, že mě to asi baví. Měl pravdu.

Jak vypadá konkrétněji vaše práce videokouče?
On sám mi říkal: Nejsi videokouč, ale videotechnik. A má pravdu. Já to zprovozním, předám obraz, který je nastříhaný po třetině, a můžeme pak vidět záběry hned o přestávce. V té době druhé ligy to bylo hodně neobvyklé a také díky tomu jsme měli navrch. Mlejňa na to byl zvyklý a dával dobré postřehy do kabiny. On mě to tehdy naučil a já jsem rád, že tuhle práci mohu dělat i pro Václava Eismanna z Varů a také u reprezentační osmnáctky.

Takže trenérům spíš jen předáváte záběry?
Jak to dělám už třetím rokem, tak letos Tomáš Hamara ze Sokolova po mně chce docela hodně i postřehy. Dost to konzultujeme a baví mě, když dělám přípravy na soupeře. Když má člověk otevřené oči kolem sebe, tak postupem času se do toho dostane a naučí se to. Pak vás některé věci bouchnou do očí na první pohled. Ale nesmí se to přehánět. Musíte být opatrný, abyste nepřehltil hlavy hráčům.

Člověk musí být asi také technicky zdatný.
Používáme Hockey Video Analysis, je to rozšířený program a pracuje se s ním i v národním týmu. Můžete mít i záběry z GoPro kamery zpoza brány, tak také z centrální. Zákroky pak vidíte z dvou úhlů a je to skvělé. Ještě v den zápasu jsem schopný do půlnoci poslat záběry našim brankářům. Nechci mluvit za ně, ale myslím, že to je dobrá zpětná vazba.

A jaké záběry vybíráte, když jim to pak posíláte?
Nechci jim poslat jen inkasované góly. Pozitivum musí vždy převažovat a je potřeba, aby to bylo třeba třicet dobrých zákroků a dvě obdržené branky. Bylo by asi nefér, kdybych jim poslal jen to špatné a zkritizoval bych jim to. Mluvím z vlastní zkušenosti. Já sám musel vidět pozitivnější věci.

Jak náročná je příprava směrem ke gólmanům?
Jak u koho. Třeba Patrik Hamrla se chtěl podívat na soupeřovi hráče, chtěl zpětnou vazbu. Pak si to moc chválil, že mu to pomohlo. Jindy máte brankáře, který si tím nechce plnit hlavu. Je fakt, že když jsem ještě chytal, tak někdy bylo lepší, když mi nikdo nic neříkal. Když jsem měl mraky informací, tak se někdy nedařilo…

Vy sám jste byl brankář s menší postavou, v poslední době vidíme spíš urostlé gólmany. Prosazují se ještě ti menší?
Hokej se mění. My jsme během jednoho roku zmizeli skoro všichni „menší“. Já, Roman Málek, Marek Pinc či Adam Svoboda jsme během roku či dvou opustili nejvyšší soutěž. Nevím, zda to je náhoda. Já sám jsem začínal s Romanem Čechmánkem. Učil jsem se od něj, koukal jsem na každý trénink a snažil jsem se od něj čerpat co nejvíc informací. Potom jsem se i shodou náhod a štěstí dostal přes něj do branky. On byl čahoun, velký chlapák opravdu.

Menší brankáři to asi mají těžší…
Dnes je trend, že v NHL jsou hlavně větší gólmani. Najdou se ovšem také výjimky. Ale dnes je rozdíl, že i vysocí brankáři umí být mobilní. Třeba ruský Andrej Vasilevskij je obrovský, ale zároveň je atlet a gymnasta v jedné osobě.

Kdybyste si měl vybrat mezi stejně kvalitními brankáři, ale jinou výškou, jak byste se rozhodl?
Kdybych měl dva stejně kvalitní gólmany a jeden měl třeba 175 a druhý 195 centimetrů, tak bych asi ukázal na toho vyššího. Na přímou střelu, když dobře reaguje a čte, tak střelu chytne brankář i s mojí výškou. Ale tečované střely? V dnešní době máte před brankou clonící hráče, a když brankář nevidí, tak si klekne. A kdo je vyšší, logicky chytne více střel.

Zajímalo by mě, používají se teď u brankářů nějaké speciální cviky nebo trendy?
Teď se například jezdí na okohybní svaly, jezdí tam i Olda Cichoň od nás. Možná jste to už zaregistroval…

To popravdě ne. Povídejte.
Není to o tom, kdo jak vidí, ale jak pracují svaly očí. Dá se to trénovat. Už Lukáš Dostál nebo další kluci z národního týmu na to jezdí, pochvalují si to. V tomhle se dělá velký progres, kluci pak mohou jednodušeji vidět puky.

Jak se to trénuje?
Prvně se udělá diagnostika a pak jim dávají cvičení. Kluci tam mohou chodit pravidelně nebo třeba jednou za měsíc. Hodně brankářů to cvičí už v rámci rozcvičky před zápasem. Je to skvělý pokrok.

Je pokrok také v práci s psychikou?
Posouváme se v tom také, ale bohužel tam ještě jsou mezery. To vám řekne většina trenérů i z jiných sportů. U brankáře to hraje velkou roli. Můžete mít sebelepší plán na fyzickou přípravu, ale když se vám kluk sesype… To je právě to, kde můžeme ještě víc pracovat. Třeba já patřil ke gólmanům, kteří byli lepší v zápasech než na tréninku. Někdo to má zase naopak: v tréninku je třeba neskutečný, ale tlak a zápasy mu třeba nevyhovují.

U brankářů hraje psychická odolnost asi velkou roli.
Je to poměrně hodně zmiňované, ale opomíjené téma. Říká se, že to je individuální sport v kolektivním sportu. Hráči jdou po čtyřiceti sekundách na střídačku a můžou trošku vypnout hlavu. Vynadají si třeba. Ale brankář? Tam je skoro šedesát minut sám. Hlava ale bude vždy rozhodovat. Je to takový nejdůležitější sval. (směje se)

Trenéři v dnešní době musí být i dobří „psychologové“, že?
Já třeba působím někdy jako leklá ryba a emoce jsem často nedokázal dávat extra najevo. Na každého se musí jinak. Na někoho musíte víc šlápnout, jiní zase přijdou po první třetině do kabiny a sedí tam jak ve škole, kdyby ho vyvolali. V tomhle případě je musíte hlavně uklidnit a uvolnit.

Vy jste pro Bez frází prozradil, že v kariéře jste trpěl na křeče, několikrát jste byl převezen do nemocnice a nikdo nevěděl, co vám je.
Moje trable mohly mít i souvislost s boreliózou. I agent mi pomáhal, abychom našli příčinu, co se mi děje. Roli hrála také zmiňovaná zodpovědnost. Mně spíš šlo o to, abych nezklamal spoluhráče a organizaci. Tlak jsem na sebe stahoval víc, než by bylo zdrávo.

S Karlovými Vary se vám dařilo, získal jste titul či stříbro, takže tlak tam musel být. Navíc jste byl jednička.
Třeba když jsem naposled působil v Německu, tak se mi to moc nestávalo. Hokej mě tam bavil, hrál jsem s Radkem Dudou a užíval jsem si to. Možná to bylo i tím, že jsem nebyl tolik na očích a neměl jsem až takovou zodpovědnost. Než ke klubu, kde jsem strávil mnoho let.

A když jste byl ve Varech, trávil jste v nemocnici hodně času?
To zase ne. Jak jsme furt nevěděli, co mi je, tak to nahrávalo k tomu, že si to vymýšlím. Do nemocnice jsem dojel v horším stavu a za hodinu a půl, jak jsem získal potřebné minerály, jsem byl v pohodě. Pak se to řešilo méně… Asi to lehce souviselo i s tou zodpovědností a mentálním stavem.

Řešilo to někde vedení?
Já byl hlavně ve Varech, pak tedy v Plzni, kde jsem moc nechytal. Matěj Machovský od prvního tréninku ukazoval, že byl asi lepší než já a měl a stále má kvalitu. Já věděl, že se do branky moc nedostanu a snažil jsem mu pomáhat. A na Kladně jsem těch problémů už neměl tolik, to bylo hlavně ve Varech, kde jsme byli dost na očích, dařilo se nám a tlak tam byl největší.

Řekl jste, že za tím mohla být i vaše až moc velká zodpovědnost.
Ono to je jako dobrá vlastnost, ale někdy je lepší se nad tím povznést a nedělat z toho takovou vědu.

Ale v trenérské práci to nemusí být na škodu…
Jojo, sport vás naučí řád, nějaké chování a tak dále. Jak vždy říkal Karel Mlejnek: nejhorší je, když člověk někam dojíždí a má třeba v devět ráno meeting. Nikdo se nechce dožít toho, že by došel do kabiny až několik minut po začátku. To je pro nás strašák. Jednou za sezonu se to stát může, ale když několikrát? To by byla nezodpovědnost a tomu se snažím vyhýbat.

Stalo se vám někdy, že jste dojel pozdě?
V Plzni. Snad na první trénink jsem už dojel pozdě. (usmívá se) Bylo to tím, že jsem si dal malou rezervu a pak jsem stál v zácpě. Holt vyjel jsem z Varů, kde máme jeden semafor a dojel do většího města. (usmívá se) Ale brali to s humorem.

V Plzni jste strávil nakonec své dvě poslední extraligové sezony. Na co vzpomínáte ještě?
Třeba měli jsme sraz v devět, dojel jsem tři čtvrtě hodiny předem do kabiny a tam nikdo. Ale došel jsem do posilovny a byli tam Martin Straka, Tomáš Vlasák, Ondřej Kratěna a Jirka Hanzlík. Měli už půlhodiny odcvičeno a nemuseli nic říkat. Mrkli se na vás, pozdravili a hned vám došlo, že příště byste měl dojet zase dřív. Zkušení a úspěšní hráči jsou v tomhle velkou motivací.

Zpátky z těm trablům. Před širokou veřejností jste to utajoval.
Kluci z kabiny to věděli. Lukáš Pech například seděl vedle mě na staré hale a byl můj mluvčí. Když doběhli novináři a mně nebylo úplně do smíchu, tak vyřizoval vše za mě. A s úsměvem. Já se pak dostal do fáze, že jsem své stavy znal. Mám nějaké zkušenosti aspoň a můžu kdykoliv pomoct i mým brankářům. Když třeba vidím, jak je někdo schoulený do klubíčka a myslí si, že si odpočine…

Tak naopak to je pro něj horší, že?
Přesně tak. Pak nemáte prostor na to, abyste se pořádně nadechl. Jsou to jedny z prvních a hlavních věcí, na které já koukám. Na řeč těla hodně dám. Můžete mít třeba kluka, který je v pětadvacáté minutě úplně vyřízený, ale fyzicky na tom přitom špatně není. Tohle můžu převézt sám na sebe. Já třeba odběhl asi pět půlmaratonů. Fyzicky jsem na tom nebyl blbě a zapadl jsem v přípravě vždy tak do průměru.

Ale?
Stávalo se, že v patnácté minutě jsem byl úplně bez energie. Zde hrála roli i mentální stránka. Snažím se jim tedy pomáhat, ale na pilu netlačím. Možná bych měl být důraznější, ale říkám si: Je to hra! Nedávno mě zaujala věta od jednoho trenéra z dokumentu, který říkal: Já nejdu na trénink, jdu hrát! Utkvělo mi to v hlavě. Nechci říct, že o nic nejde, ale ať si hráči zbytečně nesvazují hlavy. To je i má rada pro ně.

Zkrátka, hlavně se nenechat vystresovat…
Když se hraje v extralize o důležité body, tak chápu, že každá chyba jde vidět. Ale v dorostu a juniorech chci, aby brankáři chodili pro každý kotouč za branku. A jestli to zkazí? Tak to zkazí… Zaplaťpánbůh jsou trenéři, kteří jim to nevyčítají a podporují je. Pro mě je větší chyba, když by za branku ani nešel. V národním týmu nevím, zda to je úplně na místě… (rozesměje se) To pak lidem asi stávají vlasy hrůzou. Ale když nic nezkusíte, ani nic nezkazíte…

Pracujete tedy hodně také na práci s hokejkou?
Přiznám se, že když mám speciální tréninky, tak třetinu času klidně věnuji hokejce. Věnujeme se tomu už s dětmi v sedmi či osmi letech. Pro mě byl jeden z největších kariérních šoků, když jsem přišel do Ottawy a tam všichni z OHL uměli skvěle s hokejkou. Doprovázelo mě to celou kariéru.

Proč jste kariéru ukončil vlastně tak tiše? Byl to záměr?
To ne. Asi to spíš ke mně patří. Nějakou exhibici bych dohromady asi ani nedal… Navíc přes to léto jsem ještě hledal angažmá, měl jsem nabídky třeba z nižších zahraničních soutěží. Ale také tím, že mám dva kluky, jsem přemýšlel jinak.

Kdy jste naposledy oblékl brankářskou výstroj v nějakém tempu?
V Sokolově jsem do toho občas vlezl. Ale naposledy jsem nasadil výstroj s dospělými loni nebo předloni o reprezentační přestávce, kde jsem chytal nějaké nájezdy ve Varech. Jeden borec mi udělal takovou kličku, že mě málem odvezl do rolbárny. Úplně mě smetl. (směje se) Ale jinak ne. Popravdě, mně to moc nechybí. Rád si zahraju jiné sporty.

Pro zmiňované Bez frází fotí vaše manželka. Jak na vás působí takové příběhy sportovců?
Za mě výborná věc. Viděl jsem, jak jim to vznikalo od začátku. Manželka je do toho poměrně hodně zahlcena a dává tomu dost energie a času. Je ráda, že může být u nových příběhů, které jsou neobvyklé, což je klíč úspěchu. Lidi se často otevřou, jako třeba já… Myslím ale, že můj příběh tam u nich je někde u dna. (usmívá se)

Jak důležité je podle vás samotné odhalení? Vy sám jste si třeba oddechl?
Asi to souvisí se mnou. Říkám si, že stejně to nebude nikoho zajímat, takže si na sebe nekladu takový tlak. (usmívá se) Ale volalo mi hodně lidí, které to překvapilo. A i u většiny příběhů jiných lidí bývá zpětná vazba dobrá.

Partneři HC Baník Sokolov

Share on Facebook Share on Twitter

• Maxa liga
• Mládež
• HC Energie Karlovy Vary
• HC Baník Sokolov