Jakub Matušík o svém návratu do Tábora, první lize i soukromí
Foto: Markéta Křížová, bkhb.cz
Zkušený útočník Jakub Matušík před pár dny ohlásil návrat do Tábora, kde si v minulosti vydobyl renomé klubové ikony. V rozhovoru vysvětluje, co ho k tomuto kroku vedlo, zmiňuje svůj názor na situaci v Chance lize, a kromě jiného se zamýšlí nad svou budoucností.
Jak se vlastně seběhl váš návrat do Tábora? Na oficiálním webu kohoutů jste zmínil, že se daná věc začala řešit v průběhu listopadu…
Je to asi trošku složitější. Já bych to nazval takovou vzájemnou dohodou. Pokud vím, tak se potkali trenér Tábora pan Györi s manažerem panem Beránkem a slovo dalo slovo. Tábor zájem měl. A já pak dostal nabídku, že pokud bych se chtěl vrátit do Tábora, tak to v Havlíčkově Brodě vadit nebude. Takže takhle nějak se to začalo řešit, a nakonec to dopadlo.
Během loňska jste do Havlíčkova Brodu odešel z důvodu větších ambicí. Letos se přitom Táboru daří o poznání lépe než minulou sezonu. Hrálo to ve vašem rozhodování roli?
Jo, určitě to hrálo nějakou roli. V Brodě už to navíc taky nebylo to, co loni. V létě se tam odehrály určité problémy ohledně financí. Takže tam museli začít řešit plány do budoucna, ohledně směřování klubu a nějaké výhledové strategie. I tahle věc hrála v mém rozhodování svým způsobem roli.
„V Brodě museli začít řešit strategii ohledně směřování klubu do budoucna i tohle hrálo v mém návratu do Tábora roli."
Říkal jste, že jedním z hlavních důvodů vašeho návratu bylo skloubení hokeje s pracovními povinnostmi. Jak těžké je právě tohle na druholigové úrovni?
Je to samozřejmě problematické. Člověk si musí veškeré věci plánovat tak, aby stihl trénink, protože dnes už jde prostě hokej pořád dopředu, zvláště co se týče bruslení. Takže je opravdu třeba, aby člověk trénoval. Už zkrátka nelze trénovat jednou nebo dvakrát týdně. A tím, že jsem šel do Brodu, tak to pro mě znamenalo, že můj pracovní den končil třeba ve tři odpoledne. A když člověk dopoledne odjede na zápas na Moravu, tak se domů dostane třeba v jednu ráno. To ježdění a dojíždění je určitě hlavní důvod. K tomu jsme začali kousek za Táborem stavět nové bydlení, takže to jsou další starosti navíc. Není zkrátka nic jednoduchého, když člověk pracuje a k tomu hraje hokej, byť třeba doma. Ještě těžší to pak je, když musí takhle někam jezdit. V mém případě to bylo do Brodu zhruba hodina a čtvrt, možná hodina deset. Jízdou, která nebyla vždycky úplně podle předpisů. (pousměje se)
První zápas po svém návratu jste za Tábor odehrál proti Příbrami. Na výhře 5:1 jste se podílel jedním gólem a jednou asistencí…
Bylo to fajn. Byl jsem mile překvapený odezvou fanoušků. Nečekal jsem to tak, takže mi to udělalo radost. Ohledně zápasu samotného mám také rozhodně pozitivní dojmy. Vyhráli jsme 5:1 na ledě Příbrami, která byla před tím zápasem první v tabulce skupiny Střed. Jako tým jsme hráli dobře, jak říkám, všichni jsme spokojení.
Foto: Facebook Fans Club HC Tábor
Zmínil jste pozitivní odezvu táborských fanoušků na váš návrat. Když jste loni odcházel do Havlíčkova Brodu, neměli vám to někteří z nich za zlé?
Takhle… určitě tam nějaké negativní emoce byly. Každopádně lidé, kteří mi psali, tak to byly z 99 procent všechno pozitivní zprávy. Ty negativní mi do očí nikdo nikde neřekl. Dotyční to maximálně napsali někde anonymně, popřípadě to vykřikovali v davu, ale že by mi to řekl někdo osobně, to ne.
„Lidé mi z 99 procent psali pozitivní zprávy. Ty negativní mi do očí nikdo neřekl. Dotyční je maximálně napsali někdo anonymně nebo vykřikovali v davu."
Loni jste v dresu Havlíčkova Brodu proti Táboru několikrát nastoupil. Letos hrají oba týmy v jiné skupině. To pro vás bylo určitě snazší, co?
To určitě. Nebylo jednoduché hrát proti Táboru. Byly to pro mě těžké chvilky.
Foto: bkhb.cz
Když se ještě vrátím k zápasu s s Příbramí. Středočeši jsou druholigovým nováčkem, který hodně překvapuje. Jak na vás působí?
Upřímně řečeno, díky tomu, že jsem s nimi hrál teprve první zápas, protože jsem ještě nedávno hrál jinou skupinu, tak úplně nevím, jak do nynějška hráli. Věděl jsem to jen podle výsledků a postavení v tabulce. Na základě zápasu, který jsem proti nim hrál, rozhodně říkám, že Příbram je těžký soupeř. Jsou dobře fyzicky připravení, vzhledem k tomu, že dobře znám pana trenéra Tlačila, tak to podle mě ani jinak nejde. Myslím si, že ten tým je poskládaný slušně. Mají tam nějaké mladé hráče, k tomu několik zkušených, třeba Petra Šinágla. Podle mě to mají opravdu dobře složené a velmi dobře rozjeté. Určitě se s nimi musí počítat, s ohledem do play off.
Jak jste spokojený se svými individuálním výkony?
Loňská druhá půlka sezony v Havlíčkově Brodě byla samozřejmě lepší než letos. Řekl bych, že loni nám to tam týmově opravdu šlo. Lepilo nám to. Letos už to takové úplně nebylo. Neřekl bych, že to bylo úplně špatné, ale spíš to zkrátka nebylo tak dobré. Chyběl nám Honza Milfait. Když jsem loni přišel do Brodu, tak jsme 99 procent času hráli spolu, a ještě s Lubošem Voříškem, přičemž si myslím, že po pár zápasech jsme si na sebe zvykli, díky čemuž nám to klapalo velice dobře. Letos nám tam takový hráč chyběl, ale to je prostě život, to se nedá nic dělat.
„V Brodě nám letos chyběl Honza Milfait."
Mezi fanoušky se hodně diskutují rozdíly mezi jednotlivými druholigovými skupinami. Jak porovnáváte jejich kvalitu vy?
Je vidět, že moravská skupina je těžká. Je tam velká konkurence mezi hráči, tím pádem větší přetlak. Na druhou stranu nějaké zásadní rozdíly oproti skupině Střed ještě nejsem schopný říct. Myslím, že by to ode mě nebylo úplně fér, když jsem zde letos zatím odehrál pouze jeden zápas. Sám jsem zvědav, jak budou vypadat ta další utkání v této skupině. Teď jsme hráli střetnutí s mančaftem, který je v tabulce vysoko, takže se uvidí, co dál. Opravdu se to zatím těžko posuzuje. Nechtěl bych nikomu křivdit nebo říkat, že tohle je lepší, popřípadě horší.
V minulosti jste si vyzkoušel 1. ligu za Třebíč. Neláká vás vyšší soutěž ještě?
Přiznám se, že moc ne. Tohle považuji za uzavřenou kapitolu. Už to není úplně pro mě. Jednak výkonnostně, možná i pak zdravotně, popřípadě časově. Je to opravdu hodně náročné.
Řada hráčů mi říká, že je pro ně finančně mnohem výhodnější hrát 2. ligu a k tomu chodit do práce než hrát na profi úrovni 1. ligu. Souhlasíte?
To bych podepsal krví. To si myslím, že je určitě pravda. Nebo takhle, když jsem hrával 1. ligu, tak jsem se nikdy nedostal na žádné velké peníze. Byl jsem tehdy hodně mladý, takže jsem si tím zrovna moc nevydělával. Když bych to vzal teď, tak bych podle mě v 1. lize nikdy nedostal takové peníze, které si jsem schopen vydělat ve svojí práci. Takže jsem stoprocentně zastáncem toho, že pokud někdo takhle váhá, je rozhodně mnohem lepší najít si nějakou práci. Pak k tomu můžou hrát hokej, ať je to baví. No a když se pak dostanete do klubu, kde za to i něco málo dostanete a máte třeba díky tomu na to, abyste zašli s klukama na pivo, nebo prostě jen tak, tak je to podle mě příjemné. Je to takové odreagování, protože 1. liga by podle mě měla sloužit pro ty mladý kluky, kteří by ji měli mít jako přestupní stanici do extraligy. Zkrátka pro ty, co mají takové ambice, ale na nějaké dlouhodobé vydělávání to asi úplně není. Nevím tedy, jak jsou tam nastavené platy. U těch klubů ze špičky se asi mají kluci dobře, ale u těch ostatních úplně nevím. Myslím si, že ne. Ještě jedna věc. Ohledně těch mladých hráčů, ano myslím si, že tohle je soutěž právě pro ně, na druhou stranu jedním dechem dodávám, že na ni musí mít. Nemůžou ji hrát jen z toho důvodu, že jsou mladí. Vidíte tam hokejisty, kterým je 40 let, přičemž pořád ty góly dávají a mladí se od nich učí. Ty bych určitě nezatracoval. Nejsem prostě zastáncem toho, že když je někdo mladý, tak to má díky věku „předplacené“. Buď na to má, nebo na to nemá.
„Když bych teď vzal 1. ligu, asi nikde bych si nevydělal tolik, co ve svojí současné civilní práci."
Když jste teď zmínil věkovou záležitost. Jak dlouho byste chtěl ještě vy sám hrát?
To jste mě zaskočil. Popravdě nevím, o tomhle jsem ještě tak úplně nepřemýšlel. Myslím si však, že nějakou sezonu bych ještě určitě přidat chtěl, takže když vydrží zdraví, doufám, že nějakou sezonu ještě dám. Neříkám, že budu hrát hokej do čtyřiceti nebo nedej bože do padesátí jako Jarda Jágr, to určitě ne, ale zatím se moc starej necítím. (usmívá se) Mám to tak, že se vždy rozhoduji po sezoně a zatím to pokaždé bylo rychlé.
Foto: Luboš Vácha, bkhb.cz
Řekl jste, že 1. liga je soutěž hlavně pro mladé. Sledujete ji? Co říkáte na její uzavření?
S uzavřením té soutěže nesouhlasím. Ne kvůli nějakým postupům a sestupům. Spíš si myslím, že je to prostě nedílná součást nějakého sportovního výkonu, když máte v hlavách nějaký stres, jestli sestoupíte, nebo nesestoupíte…přece tam nemůžete jít s tím, že no tak když prohrajeme, tak je to jedno, protože stejně nespadneme. Tu soutěž sleduji tak po očku. Ne úplně podrobně, každopádně sleduji, jak hraje Motor, protože tam hraje Kuba Suchánek, s kterým se znám dlouho a hodně dobře, fandím mu. Občas se kouknu, jak hraje Třebíč, protože tam hraje David Michálek, který byl loni v Havlíčkově Brodě. Takže občas se podívám, ale, že bych to nějak zvlášť sledoval, to úplně ne.
„S uzavřením 1. ligy nesouhlasím. Nemůžete tam přece jít s tím, že když prohrajete, tak se vlastně nic nestane, protože nespadnete."
S Táborem se vám několikrát podařilo dostat až těsně před bránu Chance ligy. Myslíte si, že tamní vedení bude v dohledné době cílit na postup do této soutěže?
To vůbec nevím. Jak jsem teď byl rok mimo, tak jsem to popravdě ani moc nesledoval. Je to spíš otázka na vedení. Co se týče táborského kádru, tak si myslím, že ten má velký potenciál, protože je hodně mladý, je tady hodně kluků, kteří jsou na hraně mezi 2. a 1. ligou. Někde to zkoušeli, ale třeba se úplně neprosadili, nebo se jim tam nelíbilo, tak jsou tady. Věřím, že kdyby se tu podařilo tyhle kluky udržet, tak by třeba to mužstvo mohlo mít za rok, za dva, až se trochu vyhrají, ještě větší potenciál.
Zároveň jste v Táboře dlouhé roky spolupracoval s vaším tatínkem Tomášem Matušíkem, který mužstvo trénoval. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Jedině dobře. Tohle období vlastně začalo tím, že tady ten klub de facto skončil. Tvořili jsme pak novou značku, když jsme začali od krajského přeboru. Víceméně se to poslepovalo z kluků, kteří už vlastně ani nechtěli 2. ligu hrát, no a nám se pak hned povedlo do té 2, ligy postoupit zpátky. Pak to bylo super pět nebo šest sezon v té 2. lize. My jsme vlastně tehdy nevěděli, do čeho jdeme. Nikdo od nás nic nečekal a my jsme hned první sezonu hráli baráž, a to jsme někdy od Vánoc hráli na dvě a půl lajny, protože nás potkala zranění. S tím nikdo moc nepočítal, proto jsme to tam lepili, jak to šlo, ale dařilo se nám a bylo to super. Když to tak vezmu, vlastně jsme pak během pěti let hráli třikrát baráž o postup do 1. ligy, což bylo skvělé. V té baráži už pak rozhodují detaily, třeba i to, jestli ten tým je, nebo není profesionální. Ono se to tak jako řekne, ale ten rozdíl je mezi tím skutečně velký.
„V baráži už pak rozhodují detaily. Třeba i to, jestli je ten tým profesionální a nebo ne. Ono se to tak jako řekne, ale rozdíl mezi tím je veliký."
Bavíte se s tatínkem v rodině o hokeji?
Jo. Bavíme se, hodně… často… dlouho… (směje se)
Foto: hctabor.com
Jak vidíte svou vlastní budoucnost po konci hokejové kariéry?
Musím říct, že mě baví moje současná práce, kterou teď dělám, takže svou budoucnost vidím určitě u ní. A dál ještě úplně nevím. Jestli narážíte na to, zda bych chtěl dál nějakým způsobem působit v hokeji, tak to teď nejsem schopný říct. Musím se tedy přiznat, že trénování mě úplně neláká. Ale mému malému synovi je teď pět let, chodíme na školku bruslení, takže uvidíme. Nikdy neříkám nikdy. Líbí se mi, že ho to baví, že tam chodí rád, tak uvidíme. Ale stoprocentně budu muset něco dělat, jinak se zblázním. (směje se)
Takže jste takový ten aktivní typ člověka…
Rád si odpočinu, ale musím odpočívat po něčem. Vždycky po sezoně si říkám, že si musím dát pořádný oraz a vydrží mi to maximálně týden, a pak si musím zajít aspoň třeba na tenis nebo na cokoliv.
Share on Facebook
