Holíkova zpověď: Hokeji jsem nedával všechno. Co říká na dnešní Draky?
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Patří k největším ikonám Šumperka. Řeč je o Aleši Holíkovi, ofenzivně laděném obránci, který právě s Draky spojil největší část své kariéry. „Šumperk je moje srdcovka," hlásí zadák, který si svůj hokejový život prodlužuje v krajské lize.
Ještě loni jste hrál krajskou ligu za Českou Třebovou, letos ale zatím nikde vedený nejste.
Vrátil jsem se zpět do Litomyšle, která hraje taky krajskou ligu. Odehráli jsme čtyři nebo pět zápasů, ale já nastoupil jen do jednoho. Poté jsem se dostal do karantény – stejně jako celý náš tým. Nakažený jsem sice nebyl, ale potkaly mě i jiné zdravotní problémy. Každopádně bych letos měl hrát za Litomyšl.
Máte Litomyšli pomoci k postupu do druhé ligy?
Chceme vyhrávat každý zápas, ale na postup myšlenky podle mě nejsou. Už loni jsem zjistil, že Litomyšl i Česká Třebová, kde jsem hrál minulý rok, jsou na „špatné adrese“. Tím myslím, že by měli problém dojíždět do kterékoliv druholigové skupiny. Tým by musel být v podstatě profesionální… Ale v Litomyšli se složil dobrý kádr, myslím, že máme na to, abychom hráli nahoře. Já osobně už teda hraju jen zápasy. Netrénuju. S tréninkem by to pro mě bylo časově dost náročné.
Na druhou stranu hráč vašich zkušeností si to v krajské lize odehraje rukama a hlavou, ne?
Dá se říct. Kdybych cítil, že týmu už nemám co dát, vyprdnul bych se na to. Máme tam každopádně šikovné kluky, je fajn si s nimi ještě zahrát.
Co teď vlastně slouží k vaší obživě?
Podnikám. Když jsem končil v Prostějově, tak jsem ještě chvíli koketoval se Šumperkem, ale nedomluvili jsme se. Pak se mi do cesty přimotal dlouholetý kamarád, se kterým jsme v podstatě prodávali náhradní díly do automobilů. Jenže kamarád před rokem bohužel umřel, takže jsem si k tomu ještě otevřel malou autodopravu. Musím říct, že mě to baví.
„Skok do obyčejného života je po kariéře obrovský."
Profesionální kariéra hokejisty a podnikání – to jsou dvě dost odlišné věci, že? V jednom případě máte nalajnovaný program, který se prakticky opakuje, v tom druhém jste pánem svého času.
No… Taky jsem si myslel, že budu mít spoustu volného času, ale je to přesně naopak. Když jsem končil v Prostějově, tak nám Jirka Vykoukal řekl v kabině jednu krásnou věc. Já si ji budu pamatovat do konce života.
Povídejte.
Řekl nám, ať si vážíme toho, že můžeme hrát hokej, že je to nejlehčí práce na světě. Musím mu dát s odstupem času za pravdu. Je to tisíciprocentní fakt. Skok do obyčejného života je po kariéře obrovský. V hokeji máte vše nalinkované, po tréninku máte v podstatě volný čas, pak jsou samozřejmě zápasy a tak dál… Ale v obyčejném životě má člověk mnohem víc starostí. O všechno se musíte postarat sám, najednou přitom zjistíte, že vám zbývá strašně málo volného času, který byste chtěli věnovat třeba rodině.
Mít tu možnost vrátit se zpět na začátek kariéry, co?
(usměje se) To by bylo fajn, ale takhle to neberu. Jsem vděčný za svůj život, za to, jak všechno probíhalo. I za to, jaké zkušenosti mi to dalo ohledně hokejové kariéry.
„Šumperk je moje srdcovka."
Pojďme si teď vaši kariéru projít. Jste odchovancem Zlína, ale dlouhou dobu jste byl v Baťově městě opomíjený. Proč?
Řeknu vám to upřímně. Hokeji jsem nedával stoprocentně všechno, z mojí strany nebyla ideálně nastavená hlava. Měl jsem šanci hrát v reprezentačním výběru do 17 let, ale promrhal jsem to. Stejně jako spousta dalších lidí. Byla jiná doba.
Divoké devadesátky…
Dá se říct. Kvalitních hokejistů bylo taky plno: ve Zlíně třeba Pepa Štraub, Roman Meluzín, Petr Leška, obranu si řídili Martin a Roman Hamrlíkovi, Kája Rachůnek, Tomáš Žižka… Všechno skvělí hokejisté, kteří si to zasloužili. Dávali tomu všechno, kdežto já ne.
Říkáte si někdy, že jste se jim s odlišným přístupem mohl vyrovnat, popřípadě je překonat?
To se takhle těžko říká. Samozřejmě, že k tomu potřebujete i trochu štěstí. Musí si vás vytáhnout ve správný okamžik a dát vám šanci, vy ji pak musíte logicky využít. Stejně tak je důležité dobrou výkonnost neustále potvrzovat. Oni to zvládli, já ne, takže je to vyloženě moje chyba. Nic víc bych v tom nehledal.
„Hokeji jsem nedával stoprocentně všechno."
Nejdelší část kariéry jste zažil v Šumperku. S Draky přišla řada vrcholů i pádů.
Třikrát jsem se Šumperkem postoupil, oficiálně sestoupil jen jednou, protože u druhého sestupu jsem tu byl jen nějakých deset zápasů. Co víc říct? Šumperk je moje srdcovka, Bylo to skvělé období, nikdy bych neřekl, že tu budu tak dlouho. Kdyby se nesestoupilo, trvá moje šumperská kapitola asi ještě delší dobu.
Foto: lhkjestrabi.cz
Přepadá vás nostalgie, když na stadion vejdete coby divák?
Přiznám se, že moc nechodím. Ne proto, že bych nechtěl, ale nemám na to čas. Věnuju se práci, případně dětem. Nicméně výkony Šumperka sleduju, viděl jsem letos dva zápasy na Hokejce. Musím říct, že jsem jim moc nevěřil, soupiska nevypadala úplně silná, ale velice mile mě překvapili. Nebylo to vůbec špatné, začínalo se jim dařit taky výsledkově. Je jen škoda, že soutěž přerušili. Je otázka, jak se do toho po pauze dostanou.
Takže koncepci založenou na velmi mladém týmu považujete za správnou?
Abych pravdu řekl, úplně ne. Věřím tomu, že kdyby soutěž byla sestupová, šumperský kádr vypadá trošku jinak. Na druhou stranu chápu i majitele klubu, že šetří, v téhle době je to pochopitelné. Ale řeknu natvrdo, že před uzavřením soutěže pro mě byl Šumperk jasným adeptem na sestup.
„Věřím tomu, že kdyby byla sezona sestupová, šumperský kádr dnes vypadá trošku jinak."
Zpět k vám. Byl jste vždy hodně útočně laděným bekem, že?
Je to tak. Chtěl bych vyzdvihnout hlavně výborné spoluhráče, které jsem měl. Zejména centry, v Šumperku to byli třeba Radek Kučera, Radim Antonovič, Roman Meluzín, Karel Plášek a další… Nemůžu zapomenout ani na měsíční hostování v Třebíči, kde jsem hrál s Davidem Dolníčkem, Lukášem Havlem a Romanem Eratem, což byl neskutečný válec v play off. V té době nás pak sedm nebo osm hráčů odvolali do extraligy. V Prostějově jsem zase zažil Tomáše Divíška nebo Tomáše Nouzu, s takovými spoluhráči body naskakují jedna radost.
I góly. V sezoně 2010/2011 jste jich nastřádal 26.
Na obránce slušný počet. (směje se) Spoluhráči vždycky říkali, že když je na ledě obranná dvojice, kde jsem já, tak se hraje na čtyři útočníky. (směje se) Bylo to tak, hrál jsem poměrně dost riskantně, v útoku jsem byl často dřív než útočníci.
Trenérům musely padat vlasy, co?
No… Lezlo jim to na nervy. (směje se) I spoluhráčům, kteří za mě museli bránit. Naštěstí jsem měl výborná levá křídla, která bránila dobře, já už pak za ně bral jen tu smetanu.
„Spoluhráči říkali, že když je na ledě obranná dvojice, kde jsem já, tak hrajeme na čtyři útočníky."
Neměl jste se stát raději útočníkem?
Já jím byl od nějaké čtvrté třídy, jenomže jsem pořád jezdil do ofsajdu, nepochopil jsem, jak ofsajd funguje, tak mě trenéři dali do obrany a už to tak zůstalo. (směje se) Dělám si legraci.
Na který moment spojený s kariérou v Šumperku vzpomínáte nejraději?
Jednoznačně první postup, který jsme uhráli v Hodoníně. Sešel se skvělý tým, všechno klapalo. A oslavy… Ty byly neskutečné.
Asi i dlouhé, co?
Jasně! Tehdy jsme byli ještě mladí, výdrž nám nechyběla. (směje se) Kvůli takovým chvílím hokej hrajeme, do Hodonína nás tenkrát přijelo podpořit nějakých 600 fanoušků. Chtěl bych říct, že plně chápu rozčarování všech klubů ze současné situace, kdy se nehraje, potažmo se hrálo s minimem fanoušků na tribunách.
Foto: lhkjestrabi.cz
Jak z nynější situace ven? Někteří chtějí hrát jen s diváky, jiní se přimlouvají za variantu sezonu ukončit a kluby zmrazit.
Tuhle sezonu už bych nejspíš ukončil. Hrát bez diváků nemá smysl, nicméně bych chtěl říct jinou věc. Nechápu rozhodnutí vlády ukončit sporty, když jinde v Evropě to jde. Shodou okolností jsem se zhruba před dvěma týdny dostal do nákupního centra Černý Most v Praze… Nedovedu pochopit, že někomu vadí, že 50 lidí hraje hokej na obrovském zimním stadionu, ale to, že v nákupním centru je několik tisíc lidí na minimálním prostoru už ne.
„Tuhle sezonu už bych nejspíš ukončil. Hrát bez diváků nemá smysl."
Hokej zřejmě nemá tak silné lobby.
Asi tak. Podle mě by se mělo co nejvíc sportovat, je jedno, jestli venku, popřípadě na stadionech, ale sport je důležitý i pro zdraví člověka.
Stejně tak je důležitý jako morální podpora a odreagování. Zvlášť v době, ve které se na nás koronavirus řítí ze všech stran…
Určitě! Lidé se na sport dívali odjakživa, odjakživa ho měli rádi. Jsem si jistý, že řada z nich je v depresích z toho, že teď prakticky žádný není. Je to hodně špatná doba. Z čeho jsme měli jako národ největší radost? Z úspěchů ve sportu, v hokeji ve fotbalu, v čemkoliv… Lidem tohle podle mě hodně chybí.
A chybět bude možná dál, řada sportovních oddílů nemusí současnou krizi vůbec přežít.
Bez debat. Celý sport se bude z nynější situace vzpamatovávat strašně dlouho. Čekají nás výrazné ekonomické dopady, snižování platů, možná zavedení rozpočtových stropů. Spousta hráčů podle mě skončí, protože budou hrát jen ty největší hvězdy, které přitáhnou diváky, popřípadě levní hráči. Vliv to bude mít i na děti, spousta z nich sportovat přestane, protože teď budou třeba rok bez sportu, přičemž už se do toho zpátky nedostanou.
„Nedovedu pochopit, že někomu vadí, že 50 lidí hraje hokej na obrovském zimním stadionu, ale to, že v nákupním centru je několik tisíc lidí na minimálním prostoru už ne."
Před pár dny řekl kouč Jihlavy Viktor Ujčík, že na účtu Dukly je jedna velká nula, proto si její hráči musí hledat brigády a podobně. Asi jste rád, že vaše kariéra probíhala v době, která byla ještě normální, že?
Jednoznačně. Jsem rád, že tady toto nemusím řešit, že mám práci, o kterou se snad nemusím bát. Lituju všechny kluky, kteří se teď sportem živí. Samozřejmě, že někteří mají vyšší platy, díky čemuž mají našetřeno, ale i tak… Bude to hodně těžká doba. Čím dýl to zůstane zavřené, tím to bude horší.
Ještě zpět k hokeji. Říkal jste, že Šumperk sledujete, který z jeho současných hráčů se vám nejvíc podobá?
Pro mě je největším překvapením Peťa Gewiese. Nevím, jestli se mi podobá, ale hokejově neskutečně vyrostl. Má dobrou střelu, myšlení, je pracovitý… Doufám, že to dotáhne až do extraligy. Podle mě na to má. Můžu ještě něco říct?
Jasně.
Mám velkou radost z toho, kam to dotáhl Martin Novotný. Hráli jsme spolu, je to nesmírně šikovný a poctivý kluk, který to v Šumperku schytával ze všech stran. Říkali mu, že je nemehlo a podobně… Teď je stabilní součástí extraligového Zlína.
Mimochodem, do Zlína jste to dotáhl taky. V šestatřiceti letech už v to asi člověk moc nedoufal, že?
Vůbec ne. Pro mě to bylo obrovské překvapení a zážitek. Navíc v rodném městě… Potkal jsem vrstevníky Jirku Marušáka, Tomáše Žižku, Ondru Veselého a další. Jen škoda, že jsem se tam nedokázal udržet delší dobu, pan Vlach s panem Juríkem mi dali smlouvu na celou sezonu 2015/2016, ale po několika zápasech jsem šel zpět do první ligy. Asi jsem na to dlouhodobě neměl, což byl rozdíl mezi mnou a výše jmenovanými. Každopádně na čtvrtfinálovou sérii s Kometou budu vzpomínat do konce života.
„Mám velkou radost z toho, kam to dotáhl Martin Novotný. Je to nesmírně šikovný a poctivý kluk, který to v Šumperku schytával ze všech stran."
Zažil jste v ní svou chvíli slávy, když se vám povedlo v šestém zápase krásnou střelou překonat Marka Čiliaka. Vybavíte si ten moment?
Nepopsatelný zážitek! Vzpomenu si na gól s Vítkovicemi i Spartou, ale tohle bylo nejvíc. Měl jsem na zimáku rodiče, kamarády… O to silnější moment to byl. Mám pocit, že mi nahrával Tomáš Žižka. A jak říkáte, prostřelil jsem Marka Čiliaka, který když byl v brněnské juniorce, tak s dospělým hokejem začal u nás v Šumperku. V sestupové sezoně tehdy v jednom zápase střídal za stavu 0:5, mně ho bylo strašně líto. Když pak chytal za Třebíč, tak jsem mu skoro v každém zápase dal gól. Během let se pak vypracoval v top gólmana extraligy, mám na něj jen dobré vzpomínky.
Foto: Věra Václavková, dracisumperk.cz
Škoda, že jste ten sedmý zápas čtvrtfinále nezvládli, co?
Brno bylo asi o kousek lepší a šťastnější. Pro mě to bylo umocněné tím, že se loučil Peťa Čajánek. Neskutečná ikona českého hokeje, sledovat jeho bojovnost a zarputilost bylo zážitkem. Jsem strašně rád, že jsem ho mohl poznat, stejně jako třeba Romana Meluzína.
Petr Čajánek tehdy oficiálně oznámil konec kariéry až po konci série. Věděli jste v kabině o jeho záměru už dřív?
Za sebe můžu říct, že já jsem to nevěděl. Jeho nejbližší kamarádi, kterými byli třeba Ondra Veselý nebo Jirka Marušák, ti to možná věděli, ale pro mě to bylo obrovské překvapení. Jsem si jistý, že extraligu mohl hrát ještě několik dalších let.
Na závěr: Bavili jsme se o tom, že podnikáte, pracovat v hokejovém prostředí by vás nelákalo?
Momentálně určitě ne. Jsem spokojený s tím, co dělám. Kdysi mi v Šumperku nabízeli trénování dětí, ale asi bych na to neměl povahu. Dělám teď něco jiného a snažím se věnovat dětem, vynahradit jim časy, kdy jsem musel jezdit na zápasy a nemohl tak s nimi být. Jsem spokojený.
Partneři Draci Pars Šumperk
Share on Facebook
