Draft na třetí pokus? Velké zadostiučinění! Čech vypráví i o dvacítce a Boleslavi
Vojtěch Hradec a Aleš Čech na kempu Utahu
|
Foto: bkboleslav.cz
Mladoboleslavský obránce Aleš Čech zažil hodně intenzivní sezonu. Poprvé ji celou odehrál mezi dospělými, na mistrovství dvacítek získal s českým týmem bronz a v červnu byl draftován do NHL. „Mistrovství mě nakoplo. Měl jsem mentálního kouče a začal jsem se o sebe víc starat,“ vidí důvod svého úspěchu na draftu.
Máte za sebou první sezonu v dospělém hokeji, byly pro vás ty začátky těžké?
Ano, byly. Než jsem do Bolky přišel z Finska, tak jsem měl hrát za áčko v Kärpätu. Slibovali mi to, ale nakonec to nevyšlo. Pak jsem dostal telefonát od pana Kalouse a odehrál jsem v Boleslavi čtyři zápasy. To bylo předchozí rok. Jenže jsem si zlomil zápěstí. Právě proto jsem si zahrál jen čtyři zápasy. Aspoň jsem si k tomu dospělému hokeji trochu čuchnul, ale teď to bylo samozřejmě úplně jiné, protože jsem hrál od začátku sezony. Bylo to těžké. Jak po fyzické stránce, tak i po té mentální. Jsem už profesionál, musím se víc hlídat a podobně. Asi tři měsíce jsem měl sezení s mentálním koučem panem Jirkou Vykoukalem o tom, jak pracovat se svou mentalitou a jak fungovat, když se mi daří nebo nedaří. Takže byl to velký skok, ale myslím, že jsem sezonu zvládl uhrát solidně. Škoda, že jsme se nedostali aspoň do předkola. To byla na sezoně jediná kaňka.
Co vás extraliga za ten rok naučila?
Fungovat jako profesionální hráč, víc se o sebe starat, hlídat se a nedělat žádné hlouposti. Do Bolky jsem dojížděl, takže i cestování bych tam přidal. Taky mě to hodně posunulo dál po fyzické a mentální stránce. Na začátku sezony jsem byl ještě takové dítě. Teď si můžu říct, že jsem opravdu dospěl do profesionálního hokejisty.
„Na začátku sezony jsem byl ještě takové dítě. Teď si můžu říct, že jsem opravdu dospěl do profesionálního hokejisty.“
Už jste trošku nakousl, že Mladé Boleslavi se sezona příliš nepovedla. Co myslíte, že týmu chybělo?
Co týmu chybělo? Nedávali jsme góly, to můžu říct hned. Nebyl tam žádný kanonýr, který by to vzal na sebe a dával góly. Pak se protočili trenéři. Bylo to nahoru dolů. Myslím, ale že kdyby byla sezona třeba o pět zápasů delší, tak bychom předkolo udělali. Začali jsme ten správný hokej hrát pozdě. Vyhrávat jsme začali až posledních deset, dvanáct kol. Porazili jsme Spartu. Když jsem byl na mistrovství, tak kluci remizovali s Třincem, proti kterému jsme si na začátku sezony ani neškrtli. Takže být ta základní část trošku delší, myslím, že bychom se do předkola dostali a že bychom se mohli utrhnout i někde v play off a udělat dobrý dojem.
Jaké to pro tým je, chodit do dalších zápasů, když se moc nedaří?
Za mě to byla nejtěžší sezona, kterou jsem hrál. Všechny moje juniorské sezony v Kärpätu jsme pořád vyhrávali. Do osmnácti let, tam nám do toho dvakrát hodil vidle covid, takže se play off nehrálo. Šli bychom ale tehdy pokaždé z prvního místa. S dvacítkou jsme taky hrávali dobře. Byli jsme jednou druzí, pak třetí a šli jsme do play off. Tam jsme sice vypadli brzy, ale vždycky jsme ho hráli.
Takže v Boleslavi to pro mě bylo náročné hlavně po té mentální stránce. Pak přišla zima a tam jsem se ještě před mistrovstvím dvacítek začal bavit s mentálním koučem panem Vykoukalem, jak už jsem zmiňoval. Ukazoval mi videa ze zápasů a bavili jsme se o tom. Byl pro mě takovým mentorem. Na mistrovství jsem si vyčistil hlavu, nemusel jsem tam myslet na hokej v Bolce. Pak se začalo dařit. Do Boleslavi přišli pan Král a pan Havíř, celé se to otočilo v náš prospěch a začali jsme vyhrávat. Náš výkon šel nahoru. Akorát to bylo pozdě.
Aleš Čech | Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz
Vrátím se ještě právě k bronzovému mistrovství dvacítek. Jak na turnaj vzpomínáte?
Bylo to super. Chutnalo to jinak, než když jsme byli stříbrní, protože to jsme vlastně ten poslední nejdůležitější zápas prohráli. Bronz je sice o stupínek horší, ale poslední zápas by se měl vyhrát. Ať už jde o zlato, nebo o bronz. Když se potom zpětně koukám, čím vším jsme si prošli a kam jsme se dostali, tak nevyhrát je na prd. Ale strašně moc jsem si to s klukama užil. Bylo to vlastně moje poslední mistrovství. Ze začátku to vypadalo bídně. Prohráli jsme se Slováky, což byla docela darda. Po tom zápase jsme si s klukama něco řekli. Kulda (Jiří Kulich) jako kapitán promluvil a otočilo se to v náš prospěch. Vzpomínám na to rád. Ani ne kvůli té medaili, ale kvůli tomu, co jsme s klukama zažili. Hlavně náš poslední ročník. Nevíme, jestli se ještě takhle někdy potkáme a budeme spolu hrát. Vzpomínali jsme na všechny minulé turnaje, které jsme spolu během těch pěti šesti let projeli. Moc jsme si to užili.
Jaký byl Göteborg oproti mistrovství v Kanadě?
Göteborg byl super – fanoušci, všechno. Bylo to takové menší než v Kanadě, kde to hokejem úplně žije. Tam pro to všichni dýchali, bylo to obrovské „boom“. Lidi si kvůli mistrovství dělali volno v práci a chodili na zápasy. Stadion byl pořád vyprodaný a hodně se to sledovalo. Ve Švédsku měl turnaj taky svůj nádech, ale bylo to něco jiného než v Kanadě. I tak jsme si to ale moc užili.
„Já už jsem jen seděl a koukal. Ani jsem nechtěl na led. Kluci ten konec uhráli, bylo to super. Tou rychlou otočkou jsme trhli i nějaký rekord. Neskutečné.“
Zápas o bronz by asi ne každý tým ustál. Po druhé třetině jste prohrávali 3:5, ale v divokém závěru jste obrátili na 8:5. V čem myslíte, že byl váš tým speciální, že jste to dokázali?
Já myslím, že zlom přišel, když jsme před druhou třetinou ubránili oslabení a Ondra Becher dal gól na 5:3. Na to konto jsem v kabině říkal: „Hele, kluci, posledních dvacet minut. Už si spolu nikdy takhle pospolu nezahrajeme.“ Pro většinu z nás to byl totiž poslední rok, i když samozřejmě ti mladí to mají před sebou ještě letos. Kulda řekl, že je to naše poslední šance vyhrát medaili v juniorské kategorii a udělat úspěch. Takže jsme do toho dali všechno a ono se to povedlo.
Co vám v té třetí třetině běželo hlavou?
Když jsem byl na střídačce, tak jsem vůbec nevěděl, co se děje. Nejdřív Kulda snižoval. Měli jsme přesilovky, tam to bylo – gól, gól. Hami (Tomáš Hamara) dal vlastně ten vítězný gól – to zbývala do konce jen nějaká minuta a půl. Pak ještě přidali góly Dominik Rymon a Ondřej Becher. Já už jsem jen seděl a koukal. Ani jsem nechtěl na led. Kluci ten konec uhráli, bylo to super. Tou rychlou otočkou jsme trhli i nějaký rekord. Neskutečné. Kdyby to skončilo o gól, byl by ten konec asi ještě napínavější, ale ono to bylo o gól, o dva, o tři… A to jsem si říkal, že se už nemůže nic pokazit. Spadla mi čelist, když jsem viděl, jaké góly jsme dali. A když zápas skončil, euforie byla obrovská.
Myslíte, že pomohlo i to, že jste v týmu byli vy starší, kteří jste si pamatovali stříbro z předešlého roku?
Samozřejmě, ta zkušenost tam byla. Byli jsme tam já, Hamara, Kulda, Šapy (Matyáš Šapovaliv), pro nás to bylo už třetí mistrovství. Dvakrát jsme byli v Kanadě, kde jsme podruhé skončili druzí, a teď v tom Švédsku. Říkali jsme si, že za dvacet minut se dají dát góly. Nevěděli jsme teda, že jich dáme tolik, s tím jsme asi moc nepočítali (úsměv). Čekali jsme, že to půjde třeba do prodloužení. Plus teda s Finy jsme byli velcí rivalové. Vždycky nás poráželi. Na mistrovství osmnáctek nás porazili v zápase o bronz, tam to bylo těsné. Měli jsme jim co vracet za všechny ty prohry a dopadlo to nejlépe, jak mohlo. Bylo super jim to vrátit s plnou parádou.
Tím byla výhra sladší, takové zadostiučinění…
Ano, přesně tak. Navíc my, co jsme hráli ve Finsku, jsme ty finské hráče znali, takže tam probíhaly před zápasem nějaké pošťuchovačky. Říkali, že vyhrají, my že jsme úplně k ničemu a nemáme šanci a že nás zase rozdrtí. Já jsem říkal: Hele, uvidíme. Jde o bronz, poslední zápas. Může se stát cokoliv. Po první a druhé třetině se nám samozřejmě smáli. A pak to přišlo. Za mě asi nejlepší zápas mojí kariéry.
„Můj mladší spoluhráč z Bolky Vojta Hradec měl letos taky draft, takže se na něj jezdil koukat skaut z Utahu. Potom mi volal.“
Další velký moment pro vás přišel v létě, kdy vás v pátém kole draftoval Utah. Čekal jste to?
Úplně jsem to nečekal. Můj mladší spoluhráč z Bolky Vojta Hradec měl letos taky draft, takže se na něj jezdil koukat skaut z Utahu. Po mistrovství dvacítek se mi začalo dařit, hrál jsem lépe a věřil jsem si. Na to konto mi potom ten skaut volal. Říkal, že mě na mistrovství sledoval. První půlrok jsem měl spíš takový průměrný – říkali si prý: „Kdo je to Aleš Čech?“ Mistrovství mě ale mentálně nabudilo. Začal jsem se o sebe víc starat a dělat věci, které jsem předtím nedělal. Předtím dva roky na draftu nic a teď mi skaut volal, že je to žhavý. Když jsem pak draft sledoval, spadl mi kámen ze srdce. Bylo to zadostiučinění.
Kde jste byl, když jste se dozvěděl, že jste draftovaný? Všimla jsem si, že ve Vegas jste chyběl…
Byl jsem doma, protože jsem nevěděl jistě, jestli budu draftovaný. Nechtěl jsem letět tam a pak zase zpátky nedraftovaný. Psal jsem si ale s Vojtou Hradcem, který byl přímo ve Vegas. Dělali jsme si srandu, kdo bude draftovaný dřív, a já jsem si z něj utahoval, když byl potom úplně v nervech. Ptal jsem se ho, jaký je to pocit sedět přímo na místě. Říkal, že je to něco neuvěřitelného. Stres, opravdu hodně stresu. Jen sedíte a čekáte, jak to dopadne. Když jsem viděl svoje jméno, byl jsem doma s přítelkyní. Oslavili jsme to, trošku jsem to štěstím obrečel. Mamka taky brečela, přítelkyně brečela. Všichni jsme brečeli a byl to krásný pocit.
První draftový rok o mně měli velký zájem v Los Angeles. Letěl jsem do Berlína na jejich kemp, ale nepřiletěla mi hokejová výstroj. Celý týden jsem tam jen seděl a koukal. Potom mi říkali, že se mi sezona moc nepovedla a chtěli mě vidět. Tím, že jsem se na led nedostal, to nějak vyšumělo. Cítím tedy velké zadostiučinění, že jsem se tam konečně „dodrápal“, jak říká můj děda. Po draftu jsem v Utahu týden byl, abych se podíval, jak to tam funguje. Už jenom ten servis… Je zkrátka vidět, že se tam hraje nejlepší hokej na světě.
„Mají takovou pohodovou náturu, nejsou žádný kyselí rypáci. První dojem super, užil jsem si to tam.“
Jaký byl development kemp?
Dorazil jsem tam později, protože jsem neměl vyřízené vízum. Přijel jsem tam v úterý odpoledne, byl jsem u doktora na prohlídce. Ve středu pak byly dva ledy, kde jsme dělali kondiční testy a na druhém ledě byl trénink. Ve čtvrtek jsme měli volno, to jsme byli na fotbalu. A v pátek byl zápas. Takže jsem se tam ohřál jen na chvilku, ale byli šťastní, že jsem přiletěl. Proběhly i nějaké vtípky, že je dost, že jsem se konečně taky zastavil. Myslím ale, že se mnou byli spokojení. Teď nejspíš zůstanu ještě rok v Bolce. Budou mě samozřejmě sledovat a pak se bude řešit dál, co se bude dít. Jestli bych tam mohl jít třeba na farmu. Uvidíme, jak to dopadne.
Byl na kempu nějaký hráč, který na vás udělal dojem?
Šestka draftu, Tij Iginla. Všichni kluci na kempu byli vysocí jako hory. Já o sobě můžu říct, že jsem taky docela vysoký, mám nějakých 188 centimetrů, ale někteří Rusové byli třeba i o hlavu větší. Tij tam byl z nás nejmenší, ale fakt šikovný. Rychlý, měl všechno. Byl opravdu dobrý.
Utah je v podstatě nový klub, přestěhoval se z Arizony. Jaký máte z organizace první dojmy?
Když jsem byl draftovaný, bavil jsem se s Michalem Hrabalem, kterého znám z dvacítek. Ten mi už dopředu říkal, že tam jsou všichni v pohodě, příjemní. Mají takovou pohodovou náturu, nejsou žádný kyselí rypáci. První dojem super, užil jsem si to tam. Ve všem mi vyšli vstříc, když jsem potřeboval pomoct. Jako třeba jak jsem se na kemp nemohl dostat. Je to super organizace. Uvidíme, jak to půjde dál, co se mnou budou vytvářet. Já jsem ale po tom týdnu, co jsem tam byl a mohl poznat lidi okolo, opravdu spokojený.
Aleš Čech | Foto: iihf.com
Klub ještě nemá ani oficiální jméno, díval jste se, jaké jsou návrhy?
Když jsem se díval na první kolo draftu, generální manažer tam říkal, že by mohli být Yeti nebo Utah Hockey Club. Koukal jsem se, že je i nějaké hlasování o jménu týmu, ale nedíval jsem se na ty možnosti. První rok prý nechají jen Utah HC a uvidíme, co nakonec vymyslí. Logo bude prý taky jiné.
Na čem byste ještě chtěl zapracovat v další sezoně?
Určitě na střelbě. Chtěl bych víc střílet a být takový ten two-way obránce. Obranu mám podle mě OK. Jsem defenzivní bek. Ale samozřejmě rád si i zaútočím a chtěl bych teď do útoku chodit víc. Když si vzpomenu, tak třeba proti Budějovicím jsem dostal puk na prázdnou bránu a netrefil jsem ji. To jsem si říkal, že ani nemá smysl jezdit přes celé hřiště, abych podpořil útok, když pak nedám góla. Takže nejvíc potřebuju vyladit střelbu.
Share on Facebook
