Binias poznal švýcarskou tvrdost: Nikdo nedá nic zadarmo, musím být nejlepší
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Sedmnáctiletý útočník Dominik Binias odešel v raném věku do Švýcarska, kde ukončil už čtvrtou sezonu. Tentokrát se stal ještě jako sedmnáctiletý nejlepším střelcem a čtvrtým nejproduktivnějším hráčem juniorské soutěže.
Dominiku, jak se seběhl váš odchod z Karlových Varů do Švýcarska?
Byl jsem v osmé třídě a měli jsme v srpnu try out do mladšího dorostu, se kterým jsme hráli první přátelák proti Plzni. Po zápase za mnou přišel táta, že ho oslovil pán, který trénoval ve Švýcarsku, s tím, že by měl zájem vyzkoušet mě ve švýcarském týmu. Rozhodování, jestli tam jet, nebylo vůbec jednoduché, protože mi bylo přece jen třináct, ale nakonec jsme se s rodiči rozhodli, že za zkoušku nic nedáme.
Jaké byly první zkušenosti v Romanshornu?
Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. Přijeli jsme do města, které leží u Bodamského jezera a má jedenáct tisíc obyvatel. Okolí bylo nádherné – jezero, hory a tak. Jeli jsme tam na jeden víkend a já jsem tam trénoval s mladším dorostem. Druhý den jsem hrál přípravný zápas za starší dorost proti Curychu a pak jsem jel hrát ještě turnaj za mladšák v Raperswilu, kde jsme vyhráli. Byl jsem i vyhlášen nejlepším hráčem turnaje.
Proč jste nakonec kývl?
Bylo to těžké rozhodování, vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. Rozhodovali jsme se s rodiči celý týden, nemluvili jsme prakticky o ničem jiném. Byl jsem ve Varech spokojený a myslím si, že se mi tam i dařilo. Vidina zkusit hrát hokej v cizině byla nakonec silnější, i když jsme samozřejmě nevěděli, jak to vše dopadne. Takovou šanci jsem už nemusel nikdy dostat. Jak se říká, když nic neděláš, nic nezkazíš.
„Rozhodovali jsme se s rodiči celý týden, nemluvili jsme prakticky o ničem jiném.“
Odchod z Energie proběhl v pohodě?
Bylo to velmi složité. Nikdo si nedovede představit jak moc. Se spoluhráči jsem hrál od svých pěti let a najednou jsem s nimi už neměl hrát. Odehrál jsem ještě turnaj v Chomutově, kde jsem v jednom zápase byl vyhlášen jako nejlepší hráč. Po zápase jsem věděl, že je můj poslední s týmem. Odchod z Varů nebyl jednoduchý asi ani pro klub.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Do Švýcarska jsem odešel týden před svými čtrnáctými narozeninami. Neuměl jsem vůbec jazyk, najednou jsem se ocitnul v prostředí bez rodičů, kamarádů a žil jsem u úplně cizích lidí. První dva měsíce jsem si každý den zahrával s myšlenkou, že se vrátím. Jazyková bariéra byla opravdu velmi obtížná. Začal jsem chodit do místní základní školy, kde mi paní učitelka anglicky vysvětlovala němčinu. Chodila i ke mně domů a doučovala mě. Hodně mi pomohlo, že jsem tam byl ještě s jedním Čechem. Bydleli jsme v rodině, která měla dohromady pět dětí, a k tomu my dva. Lidé, u kterých jsem žil, byli moc fajn a ve všem se o mě starali.
Foto: Alein Favre
Jak vám to šlo ve škole?
Tak to bylo ještě horší. V Česku je to mnohem volnější. Pamatuju si, že tam byla přísná pravidla a všichni je museli dodržovat. Jednou jsem zkusil zamachrovat a učitel mi řekl, že to udělám ještě jednou a vyhodí mě ze školy. Potom by mě vyhodili i z týmu. Jednou jsem přišel o minutu později a hned jsem byl po škole. Nezajímalo je, odkud jsem a že hraju hokej. Při hodině jsem jednou vyndal mobil, který mi potom na dva týdny zabavili. To bylo tvrdé, ale na druhou stranu mě to hodně posunulo. V Čechách to není tak přísné, ale tam všichni jeli ve škole i v týmu podle pravidel. Prostě Švýcaři. Učili jsme se všechny předměty jako v Čechách. Akorát vše bylo v němčině, což pro mě bylo hodně náročné, alespoň ze začátku. Zajímavý předmět pro mě bylo vaření.
Jaký tam byl zimní stadion?
Byl pár metrů od Bodamského jezera a asi dva kilometry od místa, kde jsem žil. Na tréninky i zápasy jsem dojížděl kolem přístavu na kole. V zimě to bylo trochu dobrodružství, ale co tě nezabije, to tě posílí. Zimní stadion byl menší s ubytováním, posilovnou, restaurací a fotbalovým hřištěm. V areálu bylo vše, co je potřeba k hokejovému růstu. Byla tam celoročně ledová plocha, kterou využívají švýcarské národní týmy a kluby k soustředění. Hrají se tam i mezinárodní zápasy mládeže.
„Na tréninky i zápasy jsem dojížděl kolem přístavu na kole. V zimě to bylo trochu dobrodružství.“
Co jste na začátku hrál?
Pikes hráli v kategorii mladšího dorostu nejvyšší švýcarskou soutěž, což byla obdoba extraligy mladší dorostu v Čechách. Starší dorost sestoupil z nejvyšší soutěže do druhé nejvyšší. Hrál jsem obě kategorie, takže jsem měl v sezoně hodně zápasů. Ve starším dorostu jsem hrál až proti o tři roky starším hráčům, což bylo úplně super. V mladším dorostu jsme skončili na třetím místě, to byl pro klub veliký úspěch v konkurenci Bernu, Zugu, Davosu a podobně. Zážitkem byl i zápas ve Svatém Mořici na otevřeném zimáku při mínus čtrnácti stupních za starší dorost.
Bylo tam něco náročného?
Nejtěžší asi bylo pochopit, že musím být lepší než domácí kluci a že to musím dokazovat v každém zápase. Jednou jsme po dvou minutách prohrávali 0:2 a já jsem pak dal v pěti minutách tři góly, takže jsme vyhráli snad 4:2. Dal jsem sice tři góly, ale trenér mi na to neřekl ani slovo. V dalším střídání jsem dal blbou nahrávku a trenér mě seřval, že jsem se skoro rozbrečel. Věděl, že jsem pro něj důležitý, ale byl na mě hrozně tvrdý.
„Dal jsem sice tři góly, ale trenér mi na to neřekl ani slovo. V dalším střídání jsem dal blbou nahrávku a trenér mě seřval, že jsem se skoro rozbrečel.“
Konzultoval jste to nějak s Petrem Čajkou?
Ten začínal taky v Oberthurgau a přes tenhle tým se dostal až do Ženevy, ale měl to prý úplně stejné a možná i horší, protože měl i toho stejného trenéra. Ale asi mu to taky pomohlo, když se dostal až na mistrovství světa dvacítek.
Pak jste přestoupil do Gottéronu?
V bodování v mladším dorostu jsem skončil na třetím místě. Po sezoně jsme dostali nabídku od Bernu, Fribourgu a Zugu. Veliký zájem projevoval Bern, několikrát nás kontaktoval, lidé z klubu chtěli, abych přestoupil právě tam. Gottéron nás kontaktoval přes bývalého vynikajícího českého hráče Pavla Rosu, který byl v té době trenérem juniorky, pozvali nás na try out, kde jsem absolvoval tři tréninkové dny. Ukázali mi město, stadion i zázemí klubu, všichni byli nadšení, že bych mohl hrát za Gottéron, který mi nabídl mládežnickou smlouvu, takže jsem se pro něj rozhodl.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jak jste se tam usadil?
Do Fribourgu jsem nastoupil 1. května z důvodu adaptace ve škole a absolvování letní přípravy s novým týmem a novými spoluhráči. Fribourg leží na rozhraní německé a francouzské části. Ve městě se mluví ze sedmdesáti procent francouzsky, ve zbytku německy. Začal jsem bydlet na předměstí u jedné starší paní ještě se třemi spoluhráči. Paní byla skvělá a výborně vařila, každý kluk tam měl svůj pokoj. Takhle tam začínají všichni mladší hráči. Na zimák jsem dojížděl městskou dopravou a část jsem musel dojít pěšky, což v zimě nebylo kolikrát úplně příjemné. Teď už bydlím v jednom z apartmánů, které má klub k dispozici, je to asi pět minut od stadionu. Klub mi tam všechno hradí – ubytování i stravu v restauraci na zimáku.
Jaké byly začátky v nejvyšší soutěži sedmnáctky?
Začínal jsem se švýcarským trenérem, který mě s přestávkou trénuje už tři roky. Chvíli mě trénoval v juniorce i Pavel Rosa, ale ten byl kvůli špatným výsledkům odvolán. Trenér mi na začátku působení vysvětlil, že mě chce naučit hrát systémem, kterým hrají švýcarská mužstva, že mě chce vychovat do profi hokeje, ale že na mě bude strašně tvrdý, mnohem víc než na ostatní. No a opravdu mi to párkrát pěkně ukázal.
„Trenér mi na začátku působení vysvětlil, že mě chce vychovat do profi hokeje, ale že na mě bude strašně tvrdý, mnohem víc než na ostatní. No a opravdu mi to párkrát pěkně ukázal.“
V čem přesně?
V zápase proti Davosu jsem dal čtyři góly, ale okamžitě mi vytknul, že jsem se v jedné situaci nevrátil. Každé pondělí máme pohovor a videa s trenérem, kde máme rozbory z víkendových zápasů. Celkově prostě cizinec musí být i v mládeži lepší než domácí Švýcaři. V tom je hokej ve Švýcarsku neúprosný. Navíc když se bavím s kluky z týmu, vnímám z okolí, že český hokejista není pro ně bohužel nic populárního. Kanada je modla.
V sezoně jste také posbíral třináct startů za reprezentaci do šestnácti let…
Jo, jo, poprvé jsem naskočil hned proti Švýcarům, což pro mě bylo pikantní. Hrál jsem proti třem svým spoluhráčům. Sezona v šestnáctce byla super, hrál jsem hodně a dokonce jsem hrál i v první lajně.
Jaká pro vás byla další sezona, celkově třetí ve Švýcarsku?
Byl jsem jako druhoročák ve starším dorostu a byl jsem dobře adaptovaný. Dlouho jsem vedl bodování, takže mě pak poslali nastálo do juniorky, kde hráli i dvacetiletí kluci. Mně bylo v té době šestnáct. Hlavní trenér tam byl Čech, takže to bylo hodně dobré. První zápasy jsem se strašně moc snažil a hrál jsem i docela dobře. Trenér mi hodně věřil, což bylo super.
„Začal jsem si potom trochu myslet. Řekl jsem si, že je mi šestnáct, hraju všechno a vy mi můžete...“
Všechno šlo dobře?
No, začal jsem si potom trochu myslet. Řekl jsem si, že je mi šestnáct, hraju všechno a vy mi můžete... Byl zápas, kdy jsem udělal nesmyslné fauly, ale nic jsem si z toho nedělal a myslel jsem si, že můžu dělat cokoliv. Po zápase za mnou trenér přišel, že jsem sice klíčový hráč, ale pokud se nesrovnám, nebudu disciplinovaný a nebudu hrát týmově, pošle mě zpátky. Řekl mi to ale o hodně sprostěji. Bylo jedno, že jsme oba Češi. Měl jsem na výběr, buď začít hrát, nebo se vrátit. Uvědomil jsem si to a začal jsem hrál týmově. Byl jsem rád, že mi to řekl a srovnal mě, protože bych takový mohl být doteď.
Výsledkově byla sezona 2018/19 taková napůl, že?
Ve starším dorostu to bylo dobré, skončili jsme třetí, ale v juniorce byl problém, protože jsme tam hráli o záchranu. Po Novém roce jsme prohráli snad patnáct zápasů v základní části. Pak bylo play out, kde jsme prohráli snad taky úplně všechno. Před posledním zápasem jsme byli se soupeřem nějak podobně a stačil nám jediný bod, abychom nešli do baráže. Po deseti minutách jsme prohrávali 0:3, nakonec jsme prohráli 2:3 a museli jsme do baráže. To mě strašně mrzelo, protože jsem přicházel o play off se starším dorostem.
Foto: Alein Favre
Jaký byl boj o záchranu nejvyšší juniorské soutěže?
Na první zápas play out se přišel podívat generální manažer, takže jsem byl hodně namotivovaný, abych se mu ukázal. Hned během prvních střídání jsem se zranil a udělal si něco s kotníkem. První týden jsem nemohl nic dělat, ale ten další už začínaly finální fáze, takže jsem hrát musel. Navíc to už byla strašná katastrofa, všude byly v novinách komentáře o tom, že by se mohlo spadnout. Naštěstí jsme to ale v pohodě uhráli a vyhráli v baráži jasně 3:0 na zápasy.
Stihl jste i play off se starším dorostem?
Prohrávalo se v dorostu nějak 1:2 zápasy a řekli, že mě potřebují. Šel jsem jim pomoci, ale hrál jsem tak napůl, protože jsem nemohl na ten kotník. Nakonec jsme vyhráli 5:2 a srovnali sérii. Byl před námi finální zápas, protože se hrálo na tři vítězné. Říkali, že bude narváno, takže jsem se moc těšil. Na zápas mělo přijít i tisíc lidí a byla tam už předtím neskutečná atmosféra. Byla tam i pyrotechnika a podobně. Věděl jsem, že to bude stát na mě, takže jsem chtěl týmu pomoci. Ani jsem nemohl spát, jak jsem se těšil. Bylo to pro nás velké derby. Jenže jsem nehrál.
„Nebylo to tak, že by mě trenér neměl rád, ale byl jsem mu jakoby jedno. Když v repre pauze četl v šatně všechny, kteří jdou do repre, mě neřekl, i když to věděl. “
Proč?
Byl zrovna pátek a byl jsem ve škole, odkud jsem musel dojíždět k rodině asi dvacet minut a pak chodit asi deset minut do strašného kopce. Když jsem byl na odchodu, volal mi trenér, že vypadl někdo z juniorky, takže musím jít z play off hrát play out. Navíc se jelo čtyři hodiny úplně na druhou stranu Švýcarska do nějakého strašného týmu k Itálii. Byl jsem naštvaný, že jsem tam musel jet. Nemohl jsem říct, že nejedu, prostě jsem musel. I kdyby mi řekli, že jdu do obrany, tak bych jít musel. Aspoň se tam ten zápas vyhrál. A dorost taky vyhrál, takže postoupil do druhého kola, ve kterém jsme pak vypadli.
Osobně se vám dařilo. Jak jste byl spokojený?
Byla to pro mě povedená sezona, tým byl na mě skoro postavený. Skončil jsem v dorostu asi desátý v bodování, ale měl jsem osmnáct zápasů a zbytek hráčů asi čtyřicet. Byl jsem hodně spokojený, ale v repre jsem toho tenkrát moc neodehrál. Nevím, co se stalo, ale byl tam asi nějaký přelom, že jsem vůbec nehrál. V šestnáctce jsem od druhé poloviny sezony hrál první lajnu, ale v sedmnáctkách jsem potom nehrál. Odehrál jsem první turnaj, který se mi povedl docela dobře. Pak už jsem na žádném turnaji nebyl, ale byl jsem na posledním kempu před posledním turnajem. Někteří hráči ještě hráli play off v Česku, takže jsem tam jel jenom trénovat a pak jsem jel domů.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Vyvinul se nějak váš vztah s trenéry ve Švýcarsku?
Nebylo to tak, že by mě trenér neměl rád, ale byl jsem mu jakoby jedno. Když v repre pauze četl v šatně všechny, kteří jdou do repre, mě neřekl, i když to věděl. Vždycky mě to trochu mrzelo, ale řekl jsem si, že se se mnou nikdo srát nebude. Jsem cizinec, a ti to mají ve Švýcarsku hodně těžké. Musí tam být prostě ze všech nejlepší, protože za ně klub všechno platí. Do dorostu i juniorů můžou jenom dva cizinci, takže si tam berou jenom pořádné hráče.
Jak začala vaše poslední sezona?
Před ní za mnou přišel generální manažer a říkal, že mě sledovali, počítají se mnou a budu trénovat v letní přípravě s áčkem. Měli jsme tam nějaké testy, které jsem zvládl v pohodě, ale ten nejhlavnější – běh na dlouhou trať – jsem nezvládl podle jejich představ. Potom mi řekli, že s áčkem nepůjdu, ale přijal jsem to a šel jsem s juniory. V červnu jsem jel domů a na kemp s osmnáctkou, po kterém jsem se musel na poslední čtyři dny ještě vrátit do školy.
„Měli jsem dva přáteláky ve Švýcarsku a hráli jsme na zimáku, kde jsem začínal. Bylo dobré se tam takhle vrátit.“
S národním týmem jste hráli v červenci zase proti Švýcarům, že?
Jo, jo, měli jsme dva přáteláky ve Švýcarsku a hráli jsme na zimáku, kde jsem začínal. Bylo dobré se tam takhle vrátit. Potom nám řekli, že to je tým, který pojede na Hlinka Gretzky Cup, což bylo dobré. Turnaj beru jako dobrou zkušenost, i když se nám týmově nepovedl. Už v sedmnáctce jsem začal hrát méně a v osmnáctce jsem dostal pár zápasů, ale bez většího prostoru na ledě a s menší nadějí dělat nějaké body. Samozřejmě je to ale rozhodnuti trenérů.
Pak už jste se vrátil do Fribourgu?
Ano, vrátil jsem se asi v půlce srpna, vůbec jsem první tři až čtyři zápasy nehrál dobře a vůbec se mi nedařilo, i když jsem se snažil. Trenér byl se mnou hodně nespokojený a já jsem z toho byl taky špatný, protože jsem nevěděl, co se se mnou děje. Vrátil jsem se těsně po repre, kde jsem moc nehrál, takže se to možná přeneslo i do týmu. Pak jsem dal gól a chytil se, takže to začalo být dobré. Nakonec jsem vyhrál nejlepšího střelce ligy a byl jsem čtvrtý v bodování, i když jsem byl v juniorce prvním rokem. Dostal jsem se na tréninky s áčkem, což byl taky velký bonus. Dostat se jako cizinec do nejvyšší soutěže je strašně těžké.
„Můj cíl je dostat se do nejvyšší švýcarské soutěže a hrát za áčko Fribourgu. Udělám pro to všechno.“
Opravdu?
V našem týmu byli čtyři cizinci. Dva Švédi, jeden z nich hrál v NHL a vyhrál Stanley Cup. Jeden Kanaďan odehrál přes šest set zápasů v NHL a další měli třeba tři sta zápasů ve švédské lize. Člověk musí být jako cizinec prostě dobrý. Hodně lidí neví, že je to takové, což mě dost mrzí. Když jsem odcházel, ve Varech mě pomlouvali, že jsem odešel do nějaké čtvrté ligy a bezcenného týmu. Přitom jsem hrál ve své kategorii pořád nejvyšší soutěž. Nikdo o tom nic nevěděl. Když jsem přestoupil, tak všichni říkali: „Toho jsme vychovali, ten hrál u nás, to je dobré.“ Kluky z repre hodně sleduju, abych věděl, jak se jim daří. Odchod byla nejlepší věc, protože mě to strašně moc naučilo. Umím plynně německy a starat se sám o sebe.
Jak blízko pro vás byla šance zahrát si za áčko?
Byla situace, kdy měli hodně zraněných a zranil se i jeden cizinec asi na dva zápasy. Měli jedno volné místo a trenér mi řekl, že se rozhoduje mezi mnou a ještě jedním Švýcarem. Tehdy jsem s nimi trénoval úterý, středa a čtvrtek, takže jsem doufal, že bych mohl hrát já. Nakonec ale přišel trenér, že si berou toho Švýcara, i když měl třeba deset bodů ve dvaceti zápasech a já byl třetí v bodování. I tak je můj cíl dostat se do nejvyšší švýcarské soutěže a hrát za áčko Fribourgu. Udělám pro to všechno.
Share on Facebook
