Bez křiváren, s čistým štítem. Svoboda míří do Německa: Asi to bude šok. Co extraliga?
Přemysl Svoboda
|
Foto: Michal Struž
Kupa hokejového kumštu a cejch potížisty. Že už jste o Přemyslu Svobodovi zaslechli? Nejspíš něco ve stylu, že na ledě dokáže být po čertech šikovný a zároveň platí za problémového plejera. Někdejší litvínovský talent se před časem utápěl v myšlenkách na konec kariéry, teď po dvou solidních letech v Litoměřicích odchází na zkušenou do Německa.
„Už jsem tam byl, prošel si to. Dokonce bych řekl, že jsou to takové německé Litoměřice. Půl hodinky odsud mám Alpy, kousek do Mnichova. A dostanu byt,“ popisuje Svoboda s nadšením novou výzvu v DEL2.
Prozradíte, proč jste se uchýlil k odchodu z Česka?
Měl jsem to v hlavě déle. Už když jsem před dvěma lety přišel do Litoměřic, tak jsem nějak věděl, že to budu později směřovat do Německa. Je to těžké… I když jsem měl letos docela povedenou sezonu, tak jsem nedostal žádnou nabídku z extraligy. Tady jsou navíc tabulky a já jsem pořád hráč Litvínova. Na zahraničí se to nevztahuje, trochu se tím vysvobodím.
Co si od přestupu do Německa slibujete?
Můj plán je takový… Když jste tam pět let, tak už máte nárok na německé občanství. Ještě předtím bych se chtěl dostat do elitní německé ligy. Nevím, takhle to beru z dlouhodobého hlediska. Může se stát cokoliv a za rok budu zpátky. Věřím, že to zvládnu a jdu si za tím snem.
„Do poslední chvíle jsem čekal, jestli nepřijde rozumná nabídka z extraligy.“
Přicházely v úvahu i jiné varianty?
Do poslední chvíle jsem čekal, jestli nepřijde rozumná nabídka z extraligy. Ale říkal jsem si, že bych musel hrát v prvních třech lajnách. Z nějakých důvodů to nejde, i když jsem si o to svými výkony podle mě řekl. Během sezony mě kontaktovaly všechny top týmy z Chance ligy, ale já jsem si řekl, že pokud bych tam zůstal, tak jediný tým, co by mě zajímal, jsou Litoměřice.
V cizině jste vybíral z vícero možností?
Ne, řešili jsme akorát Německo. Ozval se jeden klub, hned jsme se domluvili. Je tam český trenér, všechno mi do sebe zapadalo. Navíc ode mě bude jen hodinu a půl cesty bydlet nevlastní táta. Když jsem si zvážil pro a proti, tak nemělo cenu nad ničím přemýšlet. Chci se tam dobře uvést, povyrůst zase jako hráč. Skoro neumím německy, jen trochu anglicky.
Litoměřice v tiskové zprávě připustily, že nabídce nemohly konkurovat. Čekají na vás lukrativnější podmínky, je to tak?
Stoprocentně. A to si myslím, že jsem nepodepsal nějakou raketu. Top hráči tam jsou zaplacení královsky.
„Teď potřebuju udělat ještě pár kroků, abych opravdu uzrál.“
Z vašich slov ale cítím, že jste se primárně upínal k lasu z extraligy…
Samozřejmě. Buď extraliga, nebo bych se rád posunul do německé DEL. Myslím, že bych byl i radši, kdyby se mi podařilo tohle. Nemám vyloženě ambice hrát extraligu, ale tam kde jsem, se chci dostat co nejvýš. Jsem přesvědčený o tom, že hokejově mám na nejvyšší ligy. Život to takhle narýsoval, mělo to tak být. Teď potřebuju udělat ještě pár kroků, abych opravdu uzrál a choval se jako profesionál – chodil dobře spát, staral se o tělo. Pořád jsem ambiciózní a myslím, že to tak budu mít i ve čtyřiceti letech. Chci výš a výš a výš a výš. To by tak měl mít každý.
Nakolik je podle vás reálné, že by si vašich výkonů všimli v DEL?
Myslím, že šance je vždycky. Z pozice cizince to ale bude nesmírně těžké, musel bych udělat dvě top sezony. Někdy tam berou hráče, kteří se třeba jen tak tak nedostali do NHL. Tihle kluci asi mají jinou výchozí pozici. Zase kdyby mi po pěti letech zmizel status cizince, tak by to bylo o dost jednodušší. Je to jen na mně. Udělám maximum pro to, abych se tam někdy objevil. Je mi úplně jedno, jestli je to nejvyšší soutěž v Česku nebo Německu.
Přemysl Svoboda | Foto: Karolína Štolcová, hclitomerice.cz
Pro osobní růst vhodná situace – bez jazyku, rodiny, jako import v cizí lize...
Rozhodně to bude jiné. Sice budu sám, ale jsem dohodnutý, že tam se mnou ze začátku bude máma a se vším mi pomůže. A jak jsem říkal, kousek mám nevlastního tátu. V týmu nikoho neznám, takže v tomhle ohledu to bude rozdíl. Na druhou stranu si říkám, že je tam ten český trenér a řeší se příchod ještě jednoho Čecha. Vím, že se na to musím připravit, ze začátku to asi bude šok. Mám rád výzvy a jsem rád, že budu jinde, změním prostředí. Začne pro mě jiný život.
Posbíral jste si reference, co od druhé nejvyšší soutěže v Německu očekávat?
Jo, něco jsem si zjišťoval. Když bych to měl srovnat s Chance ligou… Říkám jen to, co jsem pochytil, sám nemůžu soudit, protože jsem tam ještě nic neodehrál. Ale co jsem tak vysledoval a naposlouchal, tak to stojí hlavně na importech. Dvě lajny jsou dobré, třetí a čtvrtá už spíš udržovací. Co se týče zázemí, fanoušků a tak, to je neskutečné. Těším se i na změnu ovzduší, že tam nebudou takové ty křivárny… Že se všichni tváří, jak vám fandí a ve skutečnosti, když jde do tuhého, tak vám vrazí kudlu do zad. Slyším to pořád, jak v Česku zametají s hráči, když se nevydaří jedna sezona. Tohle se v Německu neděje.
„Těším se i na změnu ovzduší, že tam nebudou takové ty křivárny…“
Takže chcete začít svým způsobem od začátku, chápu to správně?
Dá se to tak říct. V Česku se toho o mně dost napovídalo. Myslím si, že kdo mě zná, tak ví, že ať už jsem jakýkoliv, tak jsem přímý. Říkám věci tak, jak je cítím, vyžaduju to i od ostatních. Kvůli své pověsti jsem ale třeba nedostal nabídku z extraligy. Sám sebe považuju za hodného, upřímného a přímého člověka. Jdu tam s čistým štítem, ať si na mě udělají obrázek sami. Jsem rád, že můžu budovat něco nového.
Na druhou stranu – poslední dvě sezony mohly vaši image o trochu vyleštit, ne?
Nemyslím si, že bych se nějak výrazně změnil. Trenér v Litoměřicích byl první, který mi dal volnou ruku, nesoudil mě jako ostatní. Věděl, že to ve finále všechno myslím dobře. Emoce někdy ve sportu jsou, ale jsem rád, že už se o mně nepsalo, že někde dělám nějaké kraviny. V tomhle byly Litoměřice skvělé. Všichni jsme táhli za jeden provaz a nepotřebovali jsme jeden na druhého házet špínu. Samozřejmě, že tam byly problémy, to tak je vždycky. Ale záleží na tom, jak se vyřeší.
Kromě toho vám to opravdu lepilo, letos jste se dokonce stal lídrem týmového bodování…
Ze svého pohledu beru první sezonu v Litoměřicích tak, že se mi moc nepovedla. Fakt jsem byl přesvědčený, že můžu v Chance lize v klidu dělat bod na zápas. Ale měl jsem ve výkonech výkyvy, hrál jsem o něco míň než letos. Potřebuju hrát hodně, abych se do šancí propracoval, cítím se tak daleko lépe. Není to jen o bodech. Vím, jaký jsem hráč a nikdy o sobě nebudu pochybovat. Jsem nesmírně rád, že jsem se v Litoměřicích mohl rozloučit takhle ve velkém stylu. I když jsme nakonec těsně nedošli do finále play off.
Všechno špatné je nakonec pro něco dobré – po vyhazovu z Litvínova to zase zapadlo do správných kolejí.
I když jsem udělal krok zpátky, tak to tak nevnímám. Mělo to hodně výhod, dostal jsem velký prostor. Myslím, že jsem se díky tomu posunul víc, než kdybych hrál v Litvínově méně minut. Ale samozřejmě to je o tom, jak pracujete v tréninku a tak. Na zázemí v Litoměřicích si nemůžu stěžovat, po tréninku jsem mohl zůstat ještě hodinu na ledě a dělat si, co jsem potřeboval. Pak třeba jít s klukama do tělocvičny. Musím říct, že parta byla celkově skvělá. Fakt jsem se těšil na každý den, ráno jsem do své práce chodil šťastný. Proto to možná tak šlo, dřív se mi nikdy netrénovalo tak dobře. Užil jsem si to, chci takhle pokračovat. Když něco děláš s láskou a baví tě to, tak je to daleko lepší a rosteš jako hráč.
„Vím, že nás na začátku sezony pasovali, že budeme hrát o sestup.“
Litoměřice to navíc poprvé v historii dotáhly až do semifinále první ligy. Čím to?
Vím, že nás na začátku sezony pasovali, že budeme hrát o sestup. Primární cíl pro nás bylo se udržet, pak třeba předkolo. To by bylo fajn. Měli jsme na jména v uvozovkách o trochu horší tým než rok předtím. Jiní kluci zase ale dostali víc prostoru a vyletěli. Utvořilo se parádní jádro, byli jsme mladí a museli jsme každý zápas hrát nadoraz. Semkli jsme se a vytvořili super partu. Nemyslím si, že jediný já jsem chodil na trénink šťastný. Viděl jsem to na každém, fakt jsme si to užívali. V play off jsme vyřadili Třebíč, hráli jsme náš nejlepší hokej sezony. Každý měl svou roli a přijal ji, i hráči ve čtvrté lajně. Když v týmu máte tři nadupané útoky a každý chce hrát přesilovku, tak už jsou tam takové třenice. Nedělá to dobrotu. V tomhle ohledu nám to sedlo, proto jsme došli tam, kam jsme došli. Kdybychom udělali finále, tak by to byla taková třešnička na dortu.
Přepad vás na konci sezony smutek z toho, že se v mateřském klubu loučíte?
To je jasné. Připravoval jsem se na to, ale… Když se k tomu vrátím, tak nejtěžší bylo uvědomění za stavu 0:4 se Zlínem v sedmém zápase. Zbývalo asi deset minut do konce, tak jsem se podíval na tribunu, kde jsem měl rodinu – mámu, dědu, který chodí na každý zápas… Popadlo mě to tak, že jsem na střídačce začal brečet. Šlo to ze mě ven. Něco končí, něco začíná. Takový je život. Budu na to vzpomínat rád. Nikde není napsané, že se v Litoměřicích ještě neobjevím. Ale je to smutné, zvlášť když to takhle vyšlo.
Pár let zpátky jste přitom s hokejem málem seknul, v covidu si přivydělával házením balíků...
Je to fakt jen o tom, že si musíte věřit jako člověk. I když vás život někdy semele a dostanete se dolů, tak to musíte brát tak, že to tak mělo být. Je to cesta a překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Někdy to nebylo lehké, mockrát se mohlo stát, že s hokejem skončím, i když jsem si to v hlavě nikdy úplně nepřipustil. Zůstal jsem u toho a jsem rád, že se můžu dál rozvíjet.
Share on Facebook
