Baráž = polosmrt. Smoleňák: Nechci být mega trapnej. Z hvězd není pos*aný
Radek Smoleňák
|
Foto: Lukáš Filipec, hcocelari.cz
Málokdo má takhle prořízlou pusu. Radek Smoleňák se neschovává za fráze, svou typickou vyřídilkou pojmenovává věci na rovinu. „Kdyby byli všichni jako já, že?“ mrkne šibalsky po rozhovoru. Rozpovídá se v něm o bolavé přípravě, výroční sezoně Kladna nebo vývoji ve vnímání hokeje.
Už vás přepadlo to správné svrbění?
Těším se hlavně na to, až skončí ty galeje. Přijde mi, že rok od roku je letní příprava náročnější a náročnější. Letos jsme do toho navíc opravdu šlápli, tak už se těším na pravidelný zápasový rytmus, až se celý koloběh rozjede. Jsem zvědavý, jak na tom budeme jako tým i jako jednotlivci.
Takže se nadřete ještě víc než v Hradci Králové?
Minimálně je to podobné. Ale prostě panuje taková doba, náročnost hokeje rok od roku roste. Děsím se toho, co budou kluci podstupovat za deset let. Dřina mě samozřejmě nebaví, ale nemám s ní problém. Když mi někdo něco řekne, tak to udělám. Dělám to přece pro sebe. A vím, co je třeba, abych mohl hokej hrát dál a prodloužit si kariéru, abych nebyl mega trapnej.
Takový přístup jste razil od mládí?
Ne. (usměje se) Tehdy jsem to bral jako největší zlo na světě, nesnášel jsem to. Zlomilo se to ve mně při odchodu do Kanady. Od té doby mám dobrý pocit, když si splním svoje. Trénuju sám hodně brzy ráno, když ještě většina lidí spí. Láska to není, ale pocit po splněné práci je fajn.
„Jestli někdo říká, že je červenec a srpen pro hokejistu zábava, tak určitě lže.“
A teď si vezměte, že tenhle dril vedle vás podstupuje Jaromír Jágr…
Stoprocentně mu to nevoní tak jako každému. Jestli někdo říká, že je červenec a srpen pro hokejistu zábava, tak určitě lže. Je to tvrdá dřina. Ale jsme natolik chytrý, že víme, že je potřeba to odtrénovat. Pak z toho těžíme celou sezonu.
Jak se vám poslouchá, že lidi Kladno zase posílají do baráže?
Jsem s tím úplně v pohodě, vůbec nic to se mnou nedělá. Ať si každý říká, co chce, já jim ten názor neberu. Samozřejmě nejsem hloupý a je mi jasné, že naše možnosti jsou jiné než týmů vepředu. Na druhou stranu si nepamatuju, že by nás loni vyjma jednoho zápasu, kdy jsme dostali sedmičku v Liberci, někdo přejel. Budu se snažit, abychom tuhle sezonu odehráli s hlavami nahoře a když je zrovna výroční stá sezona, chci zabojovat o play off. Kdybychom zase na konci hráli baráž, byla by to pro mě polosmrt. Smutných roků na Kladně už bylo dost.
Přesně to samé mi říkal Jakub Klepiš – hodně vyrovnaných klání vám prý proteklo mezi prsty…
Základ je pro nás zdraví. Loni jsme dojeli na to, že se spousta klíčových hráčů zranila v nejhorší možný moment. A měli jsme výrazně užší kádr, teď už je to lepší. Tak jen ťukám na dřevo, abychom všichni vydrželi a byli fit. V tu chvíli můžeme hrát vyrovnaně s každým.
Pociťujete kvůli výroční sté sezoně o to větší zodpovědnost?
Spousta kluků si to asi neuvědomuje, protože nejsou Kladeňáci. Já jo, vyrostl jsem tam. A vyrostl jsem na těch legendách ze zlaté éry. Dnes a denně vidím fotky pánů Kaberlů, Pospíšilů nebo Nových. Tyhle pojmy pro mě něco znamenají. Chci těmhle velikánům udělat radost a vrátit jim chuť chodit na zimák, aby na nás nenadávali.
„Vzal jsem kluky na rafty na vodu, byl tam i nějaký bigbeat.“
Nejspíš to taky umocňuje vyšité céčko na dresu, ne?
Z toho mám samozřejmě radost. Hlavně na Kladně, kde nosil céčko třeba Patýs a další kluci, které jsem měl vždycky rád. Ale i kdybych kapitán nebyl, nic se pro mě nemění. Jsem pořád stejný, zodpovědný. Rád jsem v popředí a když se jde do války, jdu tam první. Nesedí mi být jeden z mnoha a jen tak proplouvat životem.
To by odpovídalo tomu, že jste přes léto uspořádal teambuilding. O co šlo?
Jasně, ale to je důležité úplně kdekoliv, v jakékoliv firmě. Se spoluhráči se vídáme na zimáku, v posilovně nebo občas s dětmi. Ale je fajn vypadnout a změnit prostředí. Vzal jsem kluky na rafty na vodu, byl tam i nějaký bigbeat. (směje se) Pro nové hráče, kteří tým neznali, to bylo skvělé na prolomení ledu.
Radek Smoleňák | Foto: Jakub Pláteník
Co vlastně říkáte na to, jak špička extraligy opět masivně zbrojí?
Neříkám, že jsem z těch kluků posranej, většina z nich je mladší než já. Ale jsem moc rád za lidi. Už loni byla extraliga asi nejkvalitnější v historii. A tahle jména přitáhnou na stadion další fanoušky, další mladé kluky, kteří si budou hrát na tyhle hvězdy. To mi dělá radost. Jasně, zahrát si proti Červusovi bude fajn, ale fotit se spolu asi nebudeme. Mladší spoluhráči to vnímají jinak a ze začátku na něj budou koukat s otevřenou hubou. Takhle by to mělo být.
Loni jste si osmnácti góly dokázal, že v takové společnosti pořád stačíte.
U mě je to o zdraví, které je klíčové. V Hradci jsem byl zraněný a potácel jsem se sezonou. V závěru už byla moje pozice taková, jaká byla. Už jsem cítil, že vztah nějak přerostl. Ale v dobrém. Jsem moc rád, že jsem se mohl vrátit domů. Všechno do sebe zapadlo. V sedmnácti letech jsem vypadl z Česka a celou kariéru jsem se potloukal po světě, proto jsem si to teď užíval doma navzdory výsledkům. Těšilo mě, že jsem zdravý, odehrál jsem zbytek sezony, trenéři mi věřili a dokázal jsem týmu pomoct nejen góly. Lidi znají mé silné a slabé stránky. Musím zůstat pořád stejný. Kdybych si hrál na playmakera, tak by to asi vypadalo blbě. Rychlonožka ze mě už taky nebude. (směje se)
„Jako mladý člověk miluje především sám sebe, chce hlavně dávat góly.“
A láska k hokeji pořád přetrvává?
Jo, drží. Hokej je můj život a jsem mu vděčný za všechno, co mám, jak žije moje rodina, za všechny zážitky. Samozřejmě se ta láska k hokeji trochu změnila. Jako mladý člověk miluje především sám sebe, chce hlavně dávat góly. Když je hráč charakterově trochu normální, při smyslech, tak se to mění. Najednou mám rád věci, kterým jsem se v sedmnácti smál. Cítím velkou vazbu ke kabině, ke srandě v ní a ke spoluhráčům. Tahle hra je ale každopádně pořád nejlepší práce, kterou jsem si mohl vysnít. Tenhle vývoj je ale naprosto přirozený. Odmalička mi taťka říkal, že musím makat, abych se dostal pryč z Česka. A jak toho docílit? Hlavně dávat góly, sbírat body, udělat úspěch s klubem nebo reprezentací. A je to úplně v pohodě. Tohle nastavení je v mládí normální. Když už si ale hráč udělá pozici v týmu, měl by začít slevovat z nároků na sebe, svoje čísla, a začít objevovat reálnou krásu hokeje. Tím si projde každý.
Probleskne vám čas od času hlavou, co nastane za rok nebo za dva?
Jsem hodně plánovací. Tuším, co bude za rok, deset i patnáct let. Mám rád svoje plány. Souvisí to s tím, že jsem hodně zodpovědný a mám rád přehled o tom, co se bude dít. Rozhodně nežiju ze dne na den.
Share on Facebook
